Constitutional Court dismisses appeal as non-justified, stating it lacks jurisdiction to review civil court decisions on lease termination validity.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Ostrava-Poruba, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Ostrava 1, Sokolská třída 21, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 26 Cdo 866/2014, Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. 71 Co 332/2013 a Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 32 C 225/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud vyhověl žalobě na určení, že výpověď z nájmu bytu ze dne 16. 5. 2008, kterou stěžovatelka jako pronajímatelka bytu dala žalobkyni, je neplatná. Důvodem neplatnosti byla absence výpovědních důvodů a skutečnost, že výpověď je v rozporu s dobrými mravy, neboť jednatel společnosti (stěžovatelka) byl právě pro chování vůči nájemcům v předmětném domě pravomocně odsouzen za trestný čin útisku a neoprávněného zásahu do práva k domu či bytu. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výpověď je neplatná, neboť byla podepsána osobou, která nebyla oprávněna za žalovanou jednat a činit za ni hmotněprávní úkony. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů ohledně neplatnosti právního úkonu, jejich závěry považuje za nesprávné po stránce hmotněprávního posouzení a namítá chyby v procesním postupu soudů. Nejvyššímu soudu vytýká, že věc posoudil nesprávně a povrchně. Odvolací i dovolací soud pominuly, že na základě obnovy řízení byl jednatel stěžovatelky zproštěn obžaloby. Odvolací soud nevzal v potaz možnost právního posouzení věci v tom smyslu, že stěžovatelka po té, co byl v roce 2013 jednatel společnosti opětovně řádně zapsán v obchodním rejstříku, mohl dodatečně schválit úkony, které byly učiněny v době, kdy ztratil způsobilost k výkonu funkce jednatele.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Do činnosti ostatních soudů na základě své kasační pravomoci proto ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv, přičemž ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá jiné procení prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně ostatním soudům (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

).

Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně platnosti výpovědi z nájmu bytu dané stěžovatelkou žalobkyni. Je třeba zdůraznit, že měřítkem pro jeho rozhodování je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, jenž zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, který vyžaduje kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ však v projednávané věci nejde.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné také zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že Ústavní soud rovněž posuzuje, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že stěžovatel z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění stěžovatele) dovolací soud odchýlit, ani kterou otázku má stěžovatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (sp. zn. 29 Cdo 55/2013, 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013). Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, anebo dokonce právo na obligatorní přezkum podaného dovolání. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší (i po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud není do této činnosti v zásadě oprávněn zasahovat (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 2745/13

).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy svá rozhodnutí, přijatá v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu