Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding enforcement of legal costs. The Court rejects claims of violation of fundamental rights. The Court finds the lower courts' reasoning constitutional and logical. The Court notes the applicant's arguments are repetitive and previously rejected. The Court emphasizes the proportionality of enforcement methods. The Court concludes the complaint lacks merit and is inadmissible.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Mariánem Mikušem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Jurečkova 643/20, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. února 2014 č. j. 91 E 82/2010-280 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2014 č. j. 66 Co 221/2014-302, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. srpna 2014, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. února 2014 č. j. 91 E 82/2010-280 co do bodu II. a III. výroku a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2014 č. j. 66 Co 221/2014-302 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 91 E 82/2010 (dále jen "soudní spis") se zjišťuje, že Statutární město Ostrava v procesním postavení jako oprávněný, podalo návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí pro částku 40 975 Kč s příslušenstvím (dále návrh rozšířilo o částku 2 427 Kč s příslušenstvím), prodejem bytové jednotky, kterou má stěžovatelka ve vlastnictví. Stěžovatelka se podáním ze dne 13. května 2010 domáhala zastavení výkonu rozhodnutí. Okresní soud v Ostravě usnesením napadeným ústavní stížností výkon rozhodnutí co do částky 3 979 Kč zastavil (výrok I.), ve zbytku návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení výkonu rozhodnutí (výrok III.). Na základě stěžovatelkou podaného odvolání Krajský soud v Ostravě usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výrocích v odstavcích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh probíhajícího výkonu rozhodnutí a namítala, že ve věci rozhodující soudy podle jejího názoru zcela nesprávně a v rozporu se zásadou přiměřenosti stanovenou v ustanovení § 263 odst. 2 o. s. ř. posoudily otázku přiměřenosti výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka dále poukázala na to, že předmětem vymáhání jsou pohledávky spočívající toliko v přiznaných nákladech řízení za zastupování advokátem. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod

sp. zn. II. ÚS 376/12

,

III. ÚS 2984/09

,

II. ÚS 2396/09

a

I. ÚS 199/11

.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další řádnou odvolací instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Jde-li pak o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

(N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky vznesené v průběhu řízení, polemizuje se závěry ve věci učiněnými soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru.

Z obsahu soudního spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka v průběhu předmětného vykonávacího řízení podala řadu opravných prostředků, včetně vznesených námitek podjatosti ve věci rozhodujících soudců, podala žalobu pro zmatečnost i dvě ústavní stížnosti, které byly usneseními ze dne 30. srpna 2011

sp. zn. II. ÚS 1003/11

a ze dne 29. dubna 2014

sp. zn. III. ÚS 1048/14

odmítnuty pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Čtvrtý senát Ústavního soudu pak neměl důvod odchylovat se od dřívějšího postupu Ústavního soudu ani v této věci.

Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Odvolací soud pak v odůvodnění svého usnesení stěžovatelce vysvětlil, že vzhledem k výši příjmu stěžovatelky by vymáhaná pohledávka mohla být formou srážek z důchodu uspokojena v řádu více než 20 let, a proto je zřejmé, že prodej nemovitostí představuje z časového hlediska nepochybně rychlejší způsob vymožení pohledávky, a proto je z uvedeného důvodu způsobem vhodným. Stejně tak stěžovatelce vysvětlil, proč v dané věci nelze uplatnit námitku rozporu s dobrými mravy a reagoval i na další námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti. K tomu z obsahu podání na č. listu 320 a 321 soudního spisu plyne, že oprávněný jedná se stěžovatelkou o uzavření dohody a vypořádání všech sporů s tím, že náklady oprávněného v případě ukončených sporů se stěžovatelkou dosahují výše 122 951 Kč.

Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou. Z uvedených důvodů postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu