Constitutional Court dismisses complaint against lower court's jurisdiction ruling on state liability case.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 310/2013-16 ze dne 12. 8. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem nebýt odňat svému zákonnému soudci, zakotveným v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka je žalovanou ve věci žaloby o náhradu škody údajně způsobené nesprávným úředním postupem Ústavního soudu v řízení pod

sp. zn. Pl. ÚS 28/11

.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením č. j. 23 C 242/2012-9 ze dne 31. 1. 2013 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s odůvodněním, že v dané věci je oprávněno jednat za stát podle § 6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") Ministerstvo financí.

4. Napadeným usnesením toto rozhodnutí však Městský soud v Praze změnil a rozhodl, že k projednání žaloby je místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 2. V odůvodnění uvedl, že v dané věci jsou splněny podmínky pro určení Ministerstva spravedlnosti za jednající úřad podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti státu, neboť Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů a fakticky slouží jako poslední vnitrostátní instance v soudním řízení, a navíc v dané věci Ústavní soud rozhodoval v kontextu trestního řízení proti žalobci.

5. Stěžovatelka s rozhodnutím městského soudu nesouhlasí a namítá, že špatně vyložil § 6 zákona o odpovědnosti státu a měl aplikovat odst. 3 daného ustanovení, podle kterého není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí. Upozorňuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu, tento stojí mimo soustavu obecných soudů a jde o zvláštní typ řízení nespadající do žádné kategorie uvedené v § 6 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti státu (civilní, trestní a správní řízení). Podle ní městský soud učinil výklad právní normy jednoduchého práva v rozporu s výslovným zněním této právní normy, tedy ústavně nonkonformním způsobem, a v rozporu s konstantními závěry soudní praxe (i samotné rozhodovací činnosti Ústavního soudu). Nadto své závěry ani řádně a smysluplně neodůvodnil, čímž zasáhl do základních práv stěžovatelky, a to konkrétně práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jí tímto rozhodnutím fakticky připravil o zákonného soudce.

II. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná svou ustálenou judikaturu, že stát může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pokud tato směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaném v řízení, v němž stát vystupoval jako právnická osoba v soukromoprávním vztahu, může-li tvrdit a osvědčit porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat [viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 367/03

ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465) a stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)]. I když tato praxe byla v literatuře kritizována například názorem, že myšlenka, kdy stát je nositelem základních práv a svobod je "historicky a logicky vzato ... nonsens" (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, 2007, s. 321), Ústavní soud na ní setrvává (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1343/10

ze dne 3. 9. 2010, či nález

sp. zn. I. ÚS 3758/11

ze dne 3. 10. 2013). Proto v nyní projednávané věci se Ústavní soud cítí být touto judikaturou vázán.

8. V dané věci Česká republika vystupuje v rovném postavení se žalobcem v rámci občanskoprávního řízení o žalobě na náhradu škody a podle výše uvedené judikatury byla tedy stížnost podána oprávněnou osobou.

9. Ústavní soud nemá pochyb o tom, že právo na zákonného soudce, které je součástí práva na spravedlivý proces, je právem, jehož nositelem může být i právnická osoba (viz např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 3128/13

ze dne 12. 11. 2013, či nález

sp. zn. I. ÚS 3758/11

ze dne 3. 10. 2013).

10. Ústavní soud připomíná, že účelem práva na zákonného soudce je eliminace tzv. kabinetní justice, a to cestou stanovení konkrétních a určitých pravidel pro přidělování věcí soudcům tak, aby bylo předem zřejmé, na základě jakého algoritmu bude konkrétní věc určitému soudci přidělena a tím zabránit svévoli při přikázání právní věci určitému, pro jednotlivý případ zvolenému soudci (viz usnesení

sp. zn. I. ÚS 3128/13

ze dne 12. 11. 2013, bod 13 a Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 792).

11. V dané věci však nedošlo k ničemu, co by se příčilo smyslu tohoto práva. V žádném případě se nejednalo o svévoli při určování, který soud či soudce má předložený spor rozhodovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu s procesními předpisy. Podle § 85 odst. 5 občanského soudního řádu místní příslušnost soudu záležela na rozhodnutí, která organizační složka státu má v projednávaném řízení za stát jednat. Stěžovatelka pouze nesouhlasí s tím, jak městský soud vyložil a aplikoval § 6 zákona o odpovědnosti státu, podle kterého se určení organizační složky státu v dané věci řídí. Zde však jde o výklad podústavního práva, což je zásadně v pravomoci obecných soudů (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1422/13

ze dne 29. 10. 2013, bod 5, či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1600/11

ze dne 30. 10. 2013, bod 5). Z těchto důvodů, i kdyby se Ústavní soud domníval, že rozhodnutí Městského soudu je nesprávné, věc nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod, a nedošlo tak k porušení práva na zákonného soudce.

12. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu