Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding arbitration clause validity.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti SVT Group, a. s., Sokola Tůmy 1099/1, Ostrava-Hulváky, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město č. j. 159 EX 00099/13-007 ze dne 20. 2. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2013 č. j. 40 Co 241/2013-015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudního exekutora, kterým byl zamítnut její návrh, jakožto oprávněné, na pověření Mgr. Jana Krejsty vedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Romanem Peškem dne 28. 12. 2012 č. j. 7276/2012 a rovněž uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, který usnesení soudního exekutora potvrdil.

Exekutor rozhodl výše popsaným způsobem na základě pokynu exekučního soudu, přičemž důvodem zamítnutí návrhu na pověření exekutora vedením exekuce byla neplatnost rozhodčí doložky sjednané mezi oprávněnou a povinným, na jejímž základě byl vydán exekuční titul. Rozhodčí doložka byla shledána neplatnou, neboť neobsahuje určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení.

Stěžovatelka s vyslovenými závěry nesouhlasí, neboť má za to, že jsou v rozporu s hmotným právem. Uvádí, že jsou jí známy závěry velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nicméně za podstatnou považuje odlišnost situace, kdy je stran výběru rozhodce odkazováno na organizační či jednací řády soukromých společností, a situace, kdy se výběr rozhodce uskutečňuje podle seznamu rozhodců vedeného u takové společnosti a kdy se na žádné jednací řády neodkazuje.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že totožnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky se shodnou argumentací, pouze směřujícími do odlišných rozhodnutí, se již zabýval v usneseních

sp. zn. II. ÚS 2572/13

,

III. ÚS 2575/13

a

IV. ÚS 2571/13

, jimiž byly ústavní stížnosti odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.

Rovněž v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod se odchýlit od přijatých závěrů a v podrobnostech odkazuje na podrobné odůvodnění usnesení druhého senátu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2013

sp. zn. II. ÚS 2572/13

.

Shodně zdůrazňuje, že odlišnost mezi tím, kdy je stran výběru rozhodce odkazováno na organizační či jednací řády soukromých společností, a situací, kdy se výběr rozhodce uskutečňuje podle seznamu rozhodců vedeného u takové společnosti a kdy se na žádné jednací řády neodkazuje, jako tomu je podle stěžovatelky, je odlišnost čistě formální.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu