Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding arbitration clause validity as clearly unfounded. The court rejects the claim based on prior identical rulings. The complaint is deemed clearly unfounded due to established precedent. The court dismisses the complaint as clearly unfounded based on prior rulings. The court rejects the claim as clearly unfounded due to established precedent.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by SVT Group against the court's refusal to appoint an arbitrator. The applicant argued that the arbitration clause was invalid because the arbitrator was not a permanent court, citing previous Supreme Court decisions. The court rejected this claim as clearly unfounded because the issue had already been resolved in identical prior rulings. Consequently, the complaint was dismissed without oral proceedings as it lacked merit.
Regesto Legislator
Generato dall'IAčl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 83 Ústavy: The Constitutional Court does not review general court decisions unless they violate fundamental rights, and it dismisses complaints as clearly unfounded when identical issues have already been resolved by its own prior rulings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky SVT Group, a. s., se sídlem v Ostravě - Hulvákách, Sokola Tůmy 1099/1, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 5. června 2013 č. j. 159 EX 01319/13-014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. července 2013 č. j. 40 Co 529/2013-022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 21. 8. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Soudní exekutor napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na pověření Mgr. Jana Krejsty vedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Romanem Peškem. Své rozhodnutí soudní exekutor odůvodnil tím, že z pokynu Okresního soudu v Přerově vyplývá, že soudnímu exekutorovi bylo uloženo, aby zamítl návrh na nařízení exekuce podle citovaného rozhodčího nálezu s odůvodněním, že rozhodčí doložka je neplatná z důvodu neexistence konkrétního určení rozhodce ad hoc, když právo volby rozhodce bylo ponecháno právnické osobě, která však není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. K odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudního exekutora krajský soud v záhlaví citovaným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora jako věcně správné.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 sice byla dovozena neplatnost rozhodčích doložek, v nichž je pravidlo pro výběr rozhodce sjednáno jen odkazem na jednací řád soukromé společnosti. Toto rozhodnutí však dle stěžovatelky hodnotilo rozhodčí doložku, která je z hlediska určení osoby rozhodce zcela odlišná od dohody obsažené v nynější rozhodčí doložce, což rozvedla. Odkázala též na judikaturu Ústavního soudu stran požadavků kladených na posuzování transparentnosti výběru rozhodců.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí v řízení exekučním, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, s výjimkou, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
6. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může vyplynout mimo jiné z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou problematiku. Tak je tomu právě v projednávané věci, když stěžovatelka Ústavnímu soudu předložila několik v podstatě obsahově totožných ústavních stížností. Se stěžovatelčinými námitkami se vypořádalo již usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2572/13
. Třetí senát Ústavního soudu neshledal důvod, pro který by se měl od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchýlit (obdobně srov. usnesení ze dne 11. 9. 2013
sp. zn. IV. ÚS 2571/13
).
7. Na základě uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu