Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to comply with mandatory lawyer representation rules.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Pavel Černota against administrative court decisions. The applicant submitted the complaint without a lawyer despite repeated prior warnings and knowledge of the mandatory representation requirement under the Constitutional Court Act. The court ruled that since the applicant was already familiar with these procedural conditions through previous cases, further individual reminders were unnecessary and the two-month statutory deadline was sufficient.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not require individual reminders of mandatory lawyer representation if the applicant has been previously warned in multiple prior proceedings, and the statutory deadline is deemed sufficient for a complete complaint.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 113/2013 a sp. zn. 6 As 82/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2013 se stěžovatel domáhá, s odvolánímna porušení práva na spravedlivý proces, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Činí tak, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (viz věci ústavních stížností vedené pod
sp. zn. I. ÚS 257/09
,
I. ÚS 467/09
,
I. ÚS 787/09
,
III. ÚS 291/09
,
IV. ÚS 424/09
,
III. ÚS 1204/10
,
II. ÚS 1778/10
,
II. ÚS 289/11
,
I. ÚS 1478/09
a další).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku
(vady); vyvodit vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Stěžovateli, který byl Ústavním soudem v nedávné době opakovaně obeznámen s podmínkou povinného právního zastoupení a dalšími náležitostmi ústavní stížnosti, je tedy dobře známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (ostatně i s tímto postojem Ústavního soudu již byl navrhovatel seznámen např. v usnesení
sp. zn. I. ÚS 1639/12
,
sp. zn. IV. ÚS 1640/12
a další). Setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by totiž bylo jen postupem formalistickým a neefektivním.
Ústavní soud má za to, že dvouměsíční lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2013
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj