Constitutional Court dismisses appeal as unfounded regarding procedural exhaustion and statutory interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the associated legislative review request as clearly unfounded. The applicant failed to exhaust domestic remedies by filing a lawsuit for confusion before challenging the appellate court's inadmissibility decision. Furthermore, the court confirmed that the contested legal provisions remain consistent with the Constitution based on prior rulings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72, § 74, § 75 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court must reject a complaint if the applicant has not exhausted domestic remedies or if the complaint is clearly unfounded based on established precedent.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Vladimíra Urválka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011 a o návrhu na zrušení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. V souladu s § 74 zákona o Ústavním soudu spojil stěžovatel se svou ústavní stížností návrh na zrušení § 15 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 29. 3. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "vedlejší účastnice") žalobu o zaplacení 12.060,- Kč s příslušenstvím; tato částka představovala náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení v trestním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 3 T 91/2010. Obvodní soud usnesením č. j. 18 C 125/2011-60 ze dne 1. 8. 2011 řízení co do částky 12.060,- Kč, zastavil, neboť vedlejší účastnice tuto částku stěžovateli dne 14. 7. 2011 uhradila. Předmětem řízení poté zůstalo toliko příslušenství pohledávky. Rozsudkem č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011 uložil obvodní soud vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení za období od 25. 5. 2011 do 14. 7. 2011 (výrok I.), zatímco za období od 24. 1 2011 do 24. 5. 2011 návrh na úhradu úroků z prodlení zamítl (výrok II.). Obvodní soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012 jako nepřípustné odmítnuto.
Posledně uvedené usnesení městského soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu obvodního, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení, že ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb. má diskriminační povahu, neboť stát a územní samosprávné celky disponují šestiměsíční lhůtou k vypořádání nároků uplatněných v režimu citovaného zákona, čímž jsou zvýhodněny oproti jiným právnickým a fyzickým osobám, na něž se vztahuje úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toto zvýhodnění se přitom, dle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, projevuje i ve sféře příslušenství pohledávky, což bylo bezprostřední příčinou částečného zamítnutí stěžovatelovy žaloby; dle názoru Nejvyššího soudu, s nímž se okresní soud zjevně ztotožnil, se totiž stát dostává do prodlení až marným uplynutím šestiměsíční lhůty dle § 15 zákona č. 82/1998 Sb. a teprve od tohoto okamžiku jej stíhá povinnost hradit úrok z prodlení. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím obvodního soudu o nákladech řízení, kdy tento soud zjevně pominul, že žaloba byla co do jistiny podána důvodně a stěžovatel byl neúspěšný toliko co do části příslušenství. Ve vztahu k dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti stěžovatel podotkl, že odvolání podal v souladu s poučením, jehož se mu dostalo v rozsudku obvodního soudu, proto by mu tato okolnost neměla být přičítána k tíži.
II. Ústavní soud následně přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, přičemž se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro meritorní projednání návrhu, tzn. především, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda byla přípustná.
Z vlastní rozhodovací činnosti je Ústavnímu soudu známo, že se jednalo již o druhou ústavní stížnost stěžovatele v téže věci. Stěžovatel se poprvé obrátil na Ústavní soud dne 12. 12. 2011, po vydání rozsudku obvodního soudu č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011; jeho ústavní stížnost byla zaevidována pod
sp. zn. IV. ÚS 3730/11
. Dne 2. 7. 2012, poté co městský soud usnesením č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012 odmítl jeho odvolání, podal stěžovatel nyní projednávanou ústavní stížnost. Obsah obou návrhů byl shodný s tím rozdílem, že v nyní projednávané věci byl do petitu zahrnut i požadavek na zrušení usnesení městského soudu, od jehož doručení také stěžovatel odvozoval běh lhůty k podání ústavní stížnosti, a to i proti rozsudku obvodního soudu. Usnesením
sp. zn. IV. ÚS 3730/11
ze dne 7. 8. 2012 odmítl Ústavní soud první ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, včetně akcesorického návrhu na zrušení právního předpisu.
Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní projednávané věci byl tímto procesním prostředkem rozsudek obvodního soudu č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011, proti němuž již nebyl další opravný prostředek přípustný. Ústavní soud ovšem ustáleně judikuje, že pokusí-li se stěžovatel, veden nesprávným poučením, využít opravný prostředek, který nebyl v daném řízení přípustný, nemůže být tato skutečnost na újmu jeho právům v řízení o ústavní stížnosti. Lhůtu k podání ústavní stížnosti je proto třeba v takovém případě považovat za zachovanou nejen ve vztahu k rozhodnutí, jímž byl opravný prostředek odmítnut, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutím předcházejícím (srov. např. nález
II. ÚS 323/07
ze dne 2. 12. 2008, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 210, str. 627, či usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2819/09
ze dne 19. 4. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud zvažoval, zda lze toto beneficium vztáhnout i na účastníka, který si dle svého vlastního tvrzení (v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 12. 12. 2011) byl nepřípustnosti opravného prostředku vědom a přesto jej podal, resp. zda se uplatní i za situace, kdy si účastník již v minulosti podal proti konečnému rozhodnutí ústavní stížnost a Ústavní soud se touto stížností věcně zabýval. Ve snaze šetřit v maximální možné míře právo stěžovatele na přístup k soudu a s přihlédnutím k tomu, že usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3730/11
ze dne 7. 8. 2012 netvoří překážku věci rozhodnuté (srov. znění § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), projednal Ústavní soud i druhou ústavní stížnost stěžovatele v plném rozsahu, tzn. nejen ve vztahu k usnesení městského soudu č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012, nýbrž i ve vztahu k rozsudku obvodního soudu č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011 a akcesorickému návrhu na zrušení právního předpisu.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesení městského soudu č. j. 25 Co 169/2012-130 ze dne 12. 6. 2012 bylo ústavní stížností napadeno toliko formálně. Stěžovatel netvrdil, že by městský soud při posuzování přípustnosti odvolání jakkoliv pochybil; ostatně před uplatněním takové námitky by byl stěžovatel povinen nejprve vyčerpat žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), jinak by byla ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Fakticky směřovala nyní projednávaná ústavní stížnost toliko vůči rozsudku obvodního soudu č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. 10. 2011. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém návrhu uplatnil tytéž námitky jako v předchozí ústavní stížnosti, neměl Ústavní soud žádný důvod své závěry vyjádřené v odůvodnění usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3730/11
ze dne 7. 8. 2012 jakkoliv přehodnocovat a v podrobnostech na toto rozhodnutí odkazuje. Na tom nic nemění ani odkaz stěžovatele na nález
sp. zn. III. ÚS 953/12
, který se v jeho prvním návrhu nevyskytoval; citovaný nález byl přijat za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc nedopadá.
Ústavní soud již v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3730/11
vyložil, proč nebylo možno akcesorický návrh stěžovatele na zrušení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. shledat důvodným. Závěr o ústavní konformitě předmětného ustanovení byl nově potvrzen i usnesením Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 20/12
ze dne 6. 11. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud reagoval na návrh Obvodního soudu pro Prahu 1, který se opíral o tytéž argumenty, jež uvedl ve svém podání stěžovatel.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele, jakož i návrh na zrušení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněné dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu