Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2696/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.2696.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as obviously unfounded due to lack of new facts or legal change.

Numero d'incarto I.ÚS 2696/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding his detention without a new trial. The applicant argued that police reasons for detention were insufficient and that procedural delays occurred, but the court found these claims identical to previously rejected arguments. The court ruled the complaint obviously unfounded because no material change in circumstances or legal situation justified a fresh examination.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded without a merits decision if the applicant's objections are substantively identical to those already rejected in previous proceedings without a material change in the situation.

Parole chiave

Generato dall'IA
obviously unfounded complaint detention justification procedural delay constitutional review repeated arguments no material change ultra petitum principle

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním
Stěžovatel zejména zpochybňuje dostatečnost odůvodnění důvodu vazby dle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné.
§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu
Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, se sídlem Legerova 44, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 To 29/2012, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2012, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 6 To 29/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, č. j. 57 T 3/2012-2536, jímž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě.

Stěžovatel zejména zpochybňuje dostatečnost odůvodnění důvodu vazby dle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). To je totiž opětovně jen nekritickou akceptací tvrzení policie, že jeho trvalé bydliště se nachází na Městském úřadu v B., že často mění místo svého bydliště, že neměl zvonek označený jmenovkou, že v době nemoci byl v zahraničí, a že v jednom případě mu policie musela doručovat obsílku. Dle stěžovatele se jedná sice o skutečnosti konkrétní, ovšem nikoliv způsobilé ani jednotlivě ani ve spojení odůvodnit tak hluboký zásah do osobní svobody, jakým je vazba, neb jde o skutečnosti zcela běžné v životě a navíc nepříčící se právnímu řádu. Termín návratu ze zahraniční cesty byl pevný a byl dodržen a policie zjevně ví, že pod neoznačeným zvonkem bydlí. Neskrýval se, naopak, policie na něj měla fungující telefonní spojení. Na území České republiky má rodinné vazby. Hrozba vysokého trestu pak sama o sobě držení ve vazbě nemůže ospravedlnit.

Stěžovatel konstatuje i existenci průtahů v řízení, kdy o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě bylo rozhodnuto v odstupu cca 12 týdnů a to jen díky jeho intervenci u předsedy Městského soudu v Praze JUDr. Jana Sváčka.

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci stěžovatelovy ústavní stížnosti proti dřívějšímu rozhodování o jeho vazbě

sp. zn. II. ÚS 100/12

, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledává, že by došlo k nějaké podstatné změně situace, a obdobné tak zůstávají i důvody, pro které nelze ústavní stížnosti přisvědčit.

Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat to, co již uvedl ve věci

sp. zn. II. ÚS 100/12

, totiž že pokud má stěžovatel za to, že se předmětná rozhodnutí neopírají ve svých vývodech o konkrétní skutečnosti, resp. že se jedná v některých ohledech o spekulace či pravděpodobnostní úsudky, z povahy věci - když nelze požadovat jistotu nastoupení následku, jemuž má útěková vazba čelit, leč toliko důvodnou obavu - plyne, že tomu ani jinak stran některých orgány činnými v trestním řízení předložených úvah být nemůže; rozhodující přitom z pohledu ústavněprávního je, že nejsou projevem svévole a zohledňují (v intencích účelu vazby) racionálně posuzované objektivní konstelace. Ze zorného úhlu stíhaného jednání jsou v napadených usneseních dostatečně popsány důvody vedoucí k obavám předvídaným v § 67 písm. a) trestního řádu a z jejich odůvodnění se dostatečně (a konkrétně) podávají i důvody, proč nebylo možno trestní stíhání dosud skončit a propuštěním stěžovatele by hrozilo, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

Pokud jde o otázku průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2012

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu