Constitutional Court dismisses appeal against criminal court's refusal to allow retrial due to insufficient new evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower courts' refusal to permit a retrial based on new evidence. The applicant argued that the courts failed to apply the principle of *in dubio pro reo* and ignored the potential of new ballistic evidence to overturn the conviction. The Court ruled that the lower courts' assessment of evidence was not arbitrary and fell within the bounds of free evaluation, thus rejecting the claim of irrational reasoning.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 278 odst. 1 t. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court does not re-evaluate evidence assessments by ordinary courts unless they exhibit extreme excess or irrational reasoning.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl 31. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Mgr. P. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem Jungmannova 742/22, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011 sp. zn. 7 To 32/2011 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. ledna 2011 sp. zn. 49 T 8/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele směřující do tamtéž označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci, která skončila rozsudkem tamního soudu ze dne 23. října 2006 č. j. 49 T 8/2006-1138 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007 č. j. 7 To 129/2006-1214.
Předmětná rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení napadl stěžovatel včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností a tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel polemizoval s hodnocením důkazní situace učiněným obecnými soudy, k čemuž předložil svůj vlastní náhled na hodnocení nově provedených důkazů v kontextu důkazů v původním řízení provedených a hodnocených. V podrobně rozvedeném návrhu namítal, že soudy nedostály požadavku plynoucímu ze zásady in dubio pro reo, když dle jeho přesvědčení nově provedené důkazy jsou způsobilé změnit skutkový základ dané trestní věci v jeho prospěch. Na podporu těchto svých vývodů odkázal rovněž na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2517/08
a konstatoval, že soud pominul skutečnost, dle níž jeho povinností bylo v řízení o povolení obnovy řízení zkoumat nový důkaz toliko z pohledu jeho možné či potenciální, nikoliv zcela mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázané, schopnosti vychýlit rovinu ve prospěch pochybností o tom, zda je pachatelem skutku. Proto se stěžovatel, v konkrétnostech především s poukazem na problematiku posuzování výskytu povýstřelových zplodin, posléze domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel obecným soudům vytýká, jak již uvedeno, že se náležitě nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, resp. neadekvátně hodnotily provedené důkazy z pohledu, případně nad rámec ustanovení § 278 trestního řádu. Tomuto názoru stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčil.
Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc. Princip kontradiktornosti úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), resp. zásadou rovnosti zbraní (equality of arms), zformulovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí Borgers proti Belgii z 30. 10. 1991, Ruiz-Mateos proti Španělsku z 23. 6. 1993, Doorson proti Nizozemí z 26. 3. 1996, De Haes a Gijsels proti Belgii z 24. 2. 1997, Van Orshoven proti Belgii z 25. 6. 1997, Kuopila proti Finsku z 27. 4. 2000 či nověji Matyjek proti Polsku z 24. 4. 2007, Menchinsaya proti Rusku z 15. 1. 2009, Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2009) a vyjádřenou ve věcech trestních např. v nálezech Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 287/04
,
I. ÚS 131/02
,
IV. ÚS 802/02
,
II. ÚS 2168/07
,
II. ÚS 2014/07
(srov. i nálezy
sp. zn. IV. ÚS 463/2000
,
Pl. ÚS 19/02
,
I. ÚS 2569/07
,
IV. ÚS 941/09
). V trestním řízení se tato zásada promítá v soudním stadiu zejména do rovnoprávného postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného), pokud jde o právo skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující jejich tvrzení. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6, ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11, 12 trestního řádu (k tomuto srov. kupř. nález
sp. zn. III. ÚS 608/10
).
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další). Uvedené platí i ve vztahu k úsudku ohledně závěrů činěných za účelem přijetí rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
V dané věci stěžovatele obecné soudy, aniž by se dostaly do rozporu s naznačenými účely a kautelami provádění dokazování, dospěly k závěru o nenaplnění podmínek uvedených v § 278 odst. 1 trestního řádu, přičemž svůj závěr (v kontextu relevantních skutkových okolností a důkazů), způsobem nevykazujícím prvky svévole, a pohybujícím se v rámci logicky myslitelného argumentačního skutkového pole, transparentně odůvodnily (§ 134 odst. 2 trestního řádu). Vrchní soud v Praze přesvědčivě reagoval na námitky, jež jsou rovněž opětovně formulovány v ústavní stížnosti. Na obsah odůvodnění napadených usnesení, jež jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), proto postačí v podrobnostech odkázat.
Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2517/08
není přiléhavý, když v něm bylo za přesně popsaných okolností podrobeno kritice zejména opatřování dalších důkazů soudem v obnovovacím řízení za účelem zjišťování skutečnosti, jež byla tvrzena na základě důkazu předloženého v návrhu na povolení obnovy řízení.
Pro uvedené byla posouzena ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto o ní, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu