Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1567/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.1567.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding court suspension of proceedings.

Numero d'incarto III.ÚS 1567/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against lower court decisions suspending civil proceedings. The applicants argued that the suspension violated their rights under the Charter of Fundamental Rights and Article 6 of the ECHR, claiming unnecessary delays in resolving co-ownership disputes. The Court determined the complaints were obviously unfounded because the suspension was a procedural measure justified by the existence of a related pending case, and the Constitutional Court lacks jurisdiction to review ongoing procedural decisions.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding procedural suspensions of ongoing civil proceedings are obviously unfounded and inadmissible as the Constitutional Court cannot review intermediate procedural steps.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedural suspension obviously unfounded co-ownership dispute Charter of Fundamental Rights Article 6 ECHR subsidiarity principle

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 38(2)
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 6(1)
Civil Procedure Code, Section 109(2)(c)
uplatňuje proti žalovanému Městu Kolín nároky z opomenutého předkupního práva, pročež je dán důvod k (opětovnému) postupu podle § 109 odst.
Civil Procedure Code, Section 109(1)
uplatňuje proti žalovanému Městu Kolín nároky z opomenutého předkupního práva, pročež je dán důvod k (opětovnému) postupu podle § 109 odst.
Act on the Constitutional Court, Section 43(2)(a)
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
I. ÚS 491/03
Constitutional Court dismisses appeal as civil court correctly suspended proceedings pending criminal investigation results.
III. ÚS 350/04
Constitutional Court dismisses complaint over civil court suspension due to capacity proceedings.
III. ÚS 275/06
Constitutional Court dismisses appeal against appellate court's procedural suspension of civil proceedings.
IV. ÚS 1544/09
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding procedural delays caused by criminal investigation of arbitrator. The Court rejects claims of unreasonable delays. The Court upholds the lower courts' decision to suspend proceedings due to criminal investigation. The Court finds no violation of the right to a trial within a reasonable time. The Court emphasizes judicial discretion in procedural suspensions. The Court notes that procedural suspensions do not automatically constitute unreasonable delays. The Court states that constitutional review is limited to extreme cases of arbitrary application of law.
IV. ÚS 3279/09
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding procedural delay due to case suspension. The Court rejects the claim that suspension constitutes unreasonable delay. The Court upholds the lower court's decision to suspend proceedings. The Court emphasizes the subsidiary nature of constitutional complaints. The Court notes that procedural delays are not always unconstitutional violations. The Court states that general courts have discretion in procedural matters.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. J. F. a 2/ Mgr. M. F., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1011, č. j. 28 Co 99/2011-121, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 10 C 70/2008-104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci s tím, že jimi byli zkráceni na svém právu dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé (žalobci) se žalobou podanou proti žalovaným 1/ Ing. S. H., 2/ J. H., 3/ Městu Kolín, 4/ P. P., 5/ Š. P., 6/ V. U., 7/ J. Z. a 8/ J. Z. domáhají zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 1963/3, zapsaném na LV č. 7226 pro obec a k. ú. Kolín, v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín.

Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 24. 7. 2008, č. j. 10 C 70/2008-32, přerušil řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného tímto soudem pod sp. zn. 10 C 167/2007.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Kolíně rozhodl tak, že 1/ "v řízení, které bylo přerušeno usnesením .... ze dne 24. 7. 2008, č. j. 10 C 70/2008-32, se pokračuje" a 2/ "řízení se přerušuje do pravomocného skončení věci vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 186/2005". V odůvodnění soud uvedl, že předmětný pozemek, ve vztahu k němuž je vedeno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je současně předmětem řízení zahájeného u tohoto soudu již dříve (sp. zn. 13 C 186/2005), v němž žalovaná J. Z. uplatňuje proti žalovanému Městu Kolín nároky z opomenutého předkupního práva, pročež je dán důvod k (opětovnému) postupu podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť pro rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví je nezbytné znát velikost podílů jednotlivých spoluvlastníků.

Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2011, č. j. 28 Co 99/2011-121, usnesení okresního soudu potvrdil, když ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro přerušení řízení jsou zde dány.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že bylo povinností soudu postupovat v řízení bez zbytečných průtahů a proto "není možné", aby postupně nalézal překážky, aby ve věci nemusel meritorně rozhodovat; právě "takový dojem" však postup okresního soudu "budí". Důvod, pro který bylo řízení přerušeno, nelze podřadit pod ustanovení § 109 odst. 1 o. s. ř., kdy je přerušení řízení obligatorní, a proto měl soud při své úvaze vzít v úvahu nejen probíhající (jiné) řízení, ale též to, zda přerušením řízení nedojde k porušení práva účastníků dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Sama skutečnost, že nejsou (dosud) definitivně stanoveny spoluvlastnické podíly, brání toliko rozhodnutí ve věci samé a nikoliv vlastnímu běhu řízení, zejména ne kupříkladu nařízení jednání, provedení znaleckých posudků apod. Stěžovatelé na tomto základě uzavírají, že přerušil-li soud řízení, zasáhl tím do jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť řízení ve věci samé "probíhá již čtvrtým rokem bez toho, že by se kamkoliv posunulo" a jeho další přerušení může znamenat, že "k posunu v řízení nedojde dalších několik let".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavněprávní deficit posuzovaného rozhodnutí, jenž stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

To v dané věci dovoditelné evidentně není, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány, jestliže, jak bylo řečeno, podústavní "správnost" jeho kritériem není.

Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyjádřený kupříkladu v usnesení ve věci

sp. zn. I. ÚS 491/03

,

sp. zn. III. ÚS 350/04

, resp.

sp. zn. III. ÚS 275/06

]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím, byť přerušeném, tato podmínka samozřejmě splněna není.

Nehledě na to, že ani v kontextu tohoto kritéria přijatému závěru obecných soudů založeném na soudním uvážení nelze ničeho vytknout ani z pohledu tvrzených průtahů v řízení, neboť hodnocení, zda jsou dány důvody pro přerušení řízení (jež implikuje jisté "průtahy" z povahy věci) náleží zásadně obecným soudům, jež jsou oprávněny a současně i povinny zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí. Ústavnímu soudu přitom "nepřísluší zpochybňovat procesní postup soudů, které jsou v dané věci nejlépe informovány o okolnostech případu, ani měnit jejich závěry, jsou-li ve vztahu k přerušení řízení řádně odůvodněny" (srov. např. usnesení

sp. zn. I.ÚS 491/03

,

sp. zn. III.ÚS 350/04

,

sp. zn. III.ÚS 275/06

,

sp. zn. IV. ÚS 1544/09

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ingerence Ústavního soudu by proto mohla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných situacích, např. pokud by obecný soud byl nečinný i po odpadnutí překážky, pro kterou přerušil řízení (

sp. zn. IV. ÚS 3279/09

) či by v postupu soudů shledal liknavost v tom smyslu, že by řízení bylo přerušeno zcela bezdůvodně a soudy odmítaly v řízení pokračovat (

sp. zn. IV. ÚS 1544/09

).

Námitku, že by soud mohl přece jen v určitém rozsahu v řízení pokračovat, stěžovatelé uplatnili již před odvolacím soudem, který se k ní podrobně vyjádřil, a jeho posouzení není ústavněprávně neakceptovatelné (lze je zastávat).

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2011

Jiří Mucha

předseda senátu