Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1097/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.1097.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of mandatory lawyer representation and inadmissible challenge to prior ruling.

Numero d'incarto II.ÚS 1097/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint, primarily because she failed to meet the mandatory requirement of legal representation by a lawyer. Although the applicant argued against this representation requirement, the Court noted she was previously informed of these formalities in an identical case. Consequently, the Court deemed the complaint procedurally inadmissible and the request to annul the administrative court's decision without merit.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 27, § 41, § 43 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Mandatory legal representation is a fundamental procedural rule for constitutional complaints, and repeated warnings to the applicant render further formal objections ineffective.

Parole chiave

Generato dall'IA
mandatory lawyer representation constitutional complaint admissibility procedural formalities repeated warnings inadmissible constitutional complaint legal representation requirement procedural efficiency

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 41 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Š. M., právně nezastoupené, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2011 ve věci sp. zn. 6 Ads 119/2010 a proti usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010 ve věci

sp. zn. I. ÚS 2074/10

, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným usnesením, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 3, čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 10, čl. 87 odst. 1, čl. 88 odst. 2, čl. 95 odst. 1 a 2 a čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 13, čl. 14, čl. 17, čl. 18 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu č. 12 k Úmluvě, stanovící všeobecný zákaz diskriminace.

Dříve než přistoupí Ústavní soud k věcnému projednání návrhu, zkoumá, zda podání splňuje všechny potřebné formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení § 27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že tomu tak není, neboť stěžovatelka není v prvé řadě zastoupena advokátem na základě speciální plné moci.

Z obsahu stěžovatelčina podání je přitom zřejmé, že si je stěžovatelka této skutečnosti vědoma, neboť právě proti povinnému právnímu zastoupení stěžovatelů před Ústavním soudem a před Nejvyšším správním soudem stěžovatelka projednávaným podáním brojí.

Ústavní soud zastává názor (viz např. usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 3112/10

), že v řízení o ústavní stížnosti není nezbytné, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta - a v projednávané věci o tom vzhledem k obsahu předmětného návrhu není třeba mít pochyb, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním (srov. např. usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 1097/10

).

V okamžiku podání projednávaného návrhu si byla stěžovatelka vědoma zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V řízení ve věci

sp. zn. I. ÚS 2074/10

byla stěžovatelka náležitě poučena o důsledcích neodstranění vad návrhu. Za této situace lze považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Postup dle uvedeného ustanovení nemůže být zneužíván osobami, které byly o náležitostech ústavní stížnosti opakovaně poučeny, k faktickému obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, resp. lhůty k podání ústavní stížnosti tam stanovené.

Pouze na okraj je proto třeba uvést, že povinné zákonné zastoupení stěžovatelů představuje zásadu řízení před Ústavním soudem, z níž je možná výjimka jen ve zcela výjimečných případech, jako se tomu stalo v případě věci vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 893/09

, kdy nebyly stěžovatelé - obyvatelé domu s pečovatelskou službou - vyzýváni k odstranění formálních vad ústavní stížnosti, jež byla zjevně neopodstatněná. Ve zbývajících stěžovatelkou uváděných případech jí není možno přisvědčit, neboť ve věci

sp. zn. III. ÚS 1076/07

stěžovatel právně zastoupen byl a věc vedená pod

sp. zn. PL. ÚS 44/04

byla odmítána pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, přičemž nad rámec bylo konstatováno, že i tento stěžovatel musí být advokátem v řízení před Ústavním soudem zastoupen.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Ve vztahu k části směřující proti usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 2074/10

je namístě postupovat dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k takovému návrhu není Ústavní soud příslušný.

Odmítnout je konečně nutno i stěžovatelčin návrh na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, neboť tento návrh sdílí ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu