Constitutional Court dismisses appeal claiming trial court violated equality of arms by not hearing a witness.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a lower court's refusal to permit a witness hearing. The applicant argued that the trial court violated his rights by failing to read the most critical parts of a witness's statement during the public session, citing previous Constitutional Court rulings. The Court found the complaint clearly unfounded because the lower courts' decision to rely on the statement's content without a live hearing was a reasonable exercise of judicial discretion within the bounds of the law.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 283 para. d) of the Criminal Procedure Act; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded if the lower courts' decision to limit evidence gathering does not involve an extreme excess or irrational assessment of the evidence.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele K. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Zítkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 12. dubna 2010 č. j. 55 To 114/2010-935 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2010 č. j. 5 T 113/2008-917, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Olomouci podle § 283 písm. d) tr. řádu za použití § 287 odst. 1 tr. řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci, které skončilo rozsudkem tamního soudu ze dne 8. září 2008 sp. zn. 5 T 113/2008, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. 55 To 351/2008. Stížnost stěžovatele vůči tomuto rozhodnutí směřující Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, tamtéž uvedeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Tato rozhodnutí stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností. Tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle přesvědčení stěžovatele jsou rozhodnutí soudů nepřezkoumatelná, soudy nedostatečně odůvodnily, proč nebylo vyhověno všem jeho důkazním návrhům, a to zejména pokud se týče návrhu na výslech svědka P. W. Při veřejném zasedání soud I. stupně sice provedl důkaz přečtením prohlášení jmenovaného, nikoliv však v jeho nejdůležitější části, o níž stěžovatel svá tvrzení rozhodná z pohledu § 278 odst. 1 tr. řádu opíral. Stěžovatel odkázal na podporu svých vývodů rovněž na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 95/99
a
II. ÚS 2445/08
a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 113/2008.
Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc. Princip kontradiktornosti úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), resp. zásadou rovnosti zbraní (equality of arms), zformulovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí Borgers proti Belgii z 30. 10. 1991, Ruiz-Mateos proti Španělsku z 23. 6. 1993, Doorson proti Nizozemí z 26. 3. 1996, De Haes a Gijsels proti Belgii z 24. 2. 1997, Van Orshoven proti Belgii z 25. 6. 1997, Kuopila proti Finsku z 27. 4. 2000 či nověji Matyjek proti Polsku z 24. 4. 2007, Menchinsaya proti Rusku z 15. 1. 2009, Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2009) a vyjádřenou ve věcech trestních např. v nálezech Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 287/04
,
I. ÚS 131/02
,
IV. ÚS 802/02
,
II. ÚS 2168/07
,
II. ÚS 2014/07
(srov. i nálezy
sp. zn. IV. ÚS 463/2000
,
Pl. ÚS 19/02
,
I. ÚS 2569/07
,
IV. ÚS 941/09
). V trestním řízení se tato zásada promítá v soudním stadiu zejména do rovnoprávného postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného) pokud jde o právo skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující jejich tvrzení. Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6, ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11, 12 tr. řádu (k tomuto srov. kupř. nález
sp. zn. III. ÚS 608/10
).
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu, spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
,
II. ÚS 566/06
a další). Uvedené platí i ve vztahu k úsudku ohledně závěrů činěných za účelem rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném Okresním soudem v Olomouci Ústavní soud zjistil, že v návaznosti na předestřená tvrzení stěžovatele a jeho důkazní návrhy bylo čteno čestné prohlášení P. W., k čemuž stěžovatel (dotázán dle § 214 tr. řádu) uvedl, že nebyly citovány nejpodstatnější pasáže; následně bylo vyhlášeno usnesení soudu, dle něhož se návrhy na doplnění dokazování zamítají (č. l. 914 spisu 5 T 113/2008). Předseda senátu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se s předmětným prohlášením senát podstatně seznámil v závěrečné poradě senátu, přičemž jemu je tento text dostatečně znám z věci sp. zn. 5 T 35/2007, kde byl rovněž zamítnut jako nedůvodný návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Soud zrekapituloval jeho obsah a konstatoval, že je "naprosto bezpředmětné P. W. vyslýchat jako svědka u veřejného zasedání, neboť pokud to, co je napsané v četném prohlášení přednese u soudu jako svědek, stejně nemůže vést k tomu, že by soud povolil obnovu řízení" (č. l. 917). Stížnostní soud (rozhodující v neveřejném zasedání) se s těmito závěry ztotožnil, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že je mu znám obsah četného prohlášení P. W. z projednání řádného opravného prostředku stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2010 č. j. 5 T 35/2007-585, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení (č. l. 939).
V dané věci stěžovatele obecné soudy, aniž by se dostaly do rozporu s účelem provádění dokazování, dospěly k závěru o nenaplnění podmínek uvedených v § 278 odst. 1 tr. řádu, přičemž svůj závěr v kontextu relevantních skutkových okolností a důkazů, nevykazujícím prvky svévole a pohybujícím se v rámci logicky myslitelného argumentačního skutkového pole, v nezbytném rozsahu odůvodnily (§ 134 odst. 2 tr. řádu). Na obsah odůvodnění jejich usnesení, jež jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), proto postačí v podrobnostech odkázat.
Poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 95/99
a
II. ÚS 2445/08
není přiléhavý; v prvním z nich šlo o navrhovaný výslech tzv. korunního (a jediného přímého) svědka, který zásadně změnil ex post svoji výpověď, ve druhém o (první) vyhotovení znaleckého posudku, jenž se opíral o objektivní okolnosti nehodového děje.
Pro uvedené byla posouzena ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná a rozhodnuto o ní, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu