Constitutional Court allows retrial due to Crown witness changing testimony and violating fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic annulled lower court decisions denying a retrial request. The applicant argued that a Crown witness fundamentally changed their testimony, claiming it was knowingly false and influenced by a promise of release in Switzerland. The Court held that the lower courts failed to verify this new evidence sufficiently before rejecting the retrial, thereby violating the right to a fair trial under Article 6 of the ECHR and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArt. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: A fundamental change in a witness's testimony constitutes new evidence that must be verified by the court; failure to do so violates the right to a fair trial and the principle of equality of arms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Změna výpovědi tzv. korunního svědka jako důvod povolení obnovy řízení
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. V.,
nyní ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem,
směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To
95/98-42, ze dne 28. 12. 1998, ve spojení s usnesením Městského
soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42, ze dne
28. 12. 1998 a usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt
115/98-21, ze dne 26. 10. 1998 se zrušují.
Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 20. 2. 1999 ústavní stížnost, kterou
brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal do
usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26.
10. 1998, kterým byl zamítnut podle § 283 písm. d) trestního řádu
jeho návrh (dále tr.ř.) na povolení obnovy řízení. V uvedeném
postupu spatřuje navrhovatel porušení svých základních lidských
práv a svobod zakotvených v ust. čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva) i porušení čl. 10
Ústavy ČR.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98 Ústavní
soud zjistil, že návrh na povolení obnovy řízení směřoval do
trestní věci navrhovatele vedené u Městského soudu v Praze, pod
sp. zn. 46 T 2/95, kdy byl pravomocně uznán vinným (i na základě
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997) ze spáchání
trestného činu nedovolené výroby a držení omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3, písm. b)
trestního zákona (dále tr. zák.) a trestného činu nedovoleného
ozbrojování dle § 185 odst. 1 tr. zák., které spáchal v roce 1994
jednáním uvedeným ve skutkových větách příslušných rozhodnutí.
Podstatou podaného návrhu na povolení obnovy řízení je tvrzení
navrhovatele, že korunní (a vlastně jediný přímý) svědek, který
v trestní věci vypovídal proti navrhovateli a usvědčoval ho
z trestné činnosti již zmíněné,zásadně změnil svou výpověď s tím,
že pokud proti navrhovateli v jeho trestní věci svědčil
a z trestné činnosti jej usvědčoval, tak jeho svědecká výpověď
(tehdy učiněná) byla vědomě nepravdivá. Jedná se o svědka jménem
R. T., který byl sám za obdobnou trestnou činnost odsouzen ve
Švýcarsku. Ten je v současné době na svobodě a dne 9. 4. 1998
učinil před S. B. J. z B. prohlášení, že v průběhu roku 1994
vypovídal nepravdivě před trestními orgány Švýcarska, a to proti
navrhovateli, kterého také neodůvodněně obvinil. Uvedl, že tehdy
vypovídal jako obviněný a nemusel tak mluvit pravdu, navíc mu bylo
slíbeno (švýcarskými orgány), že pokud obviní V., bude propuštěn
z vězení. Nyní pod tlakem svého svědomí a u vědomí toho, že byl V.
v ČR přísně potrestán, učinil tuto výpověď, která byla ověřena
úředně tajemníkem Místního úřadu V. T. - obce B. Uvedeným
rozhodnutím potom Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konané
dne 26. 10. 1998 návrh na povolení obnovy řízení zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze závěrů, které učinil
v původním trestním řízení vedeném proti navrhovateli jak soud
nalézací, tak i soud odvolací. Poukázal na tehdejší změny ve
výpovědi svědka T., který před svým tvrzením usvědčujícím
navrhovatele jeho účast zamlčoval či popíral. Poukázal na
prokázané telefonické hovory s dalším odsouzeným ve věci pašování
drog (V. Z.), ze kterých plyne obava z policie. Upozornil i na
snahu utajit telefonní číslo navrhovatele, když k takovému postupu
by za normálních okolností nebyl rozumný důvod. Zmiňuje konečně
i blízký vztah navrhovatele k dalšímu odsouzenému kurýru drog (J.
R.), když po jeho uvěznění poskytl jeho manželce významnou
finanční částku (300.000,- Kč) k umožnění jeho návštěvy ve věznici
ve Švýcarsku. Za daného stavu tak soud I. stupně uzavřel, že není
žádný důvod uvěřit další výpovědi R. T. právě i s poukazem na to,
že by jej k usvědčující výpovědi nutily švýcarské vyšetřovací
orgány. Poukázal dále na četné změny výpovědí svědka, které byly
dostatečně zhodnoceny v původním trestním řízení a z tohoto
pohledu jeho nynější výpověď vlastně postrádá hodnotu nového
důkazu. Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal stížnost, ve
které znovu upozornil na zcela rozdílnou (změněnou) výpověď svědka
T. právě ve vztahu k původnímu trestnímu řízení, na jehož základě
byl navrhovatel pravomocně odsouzen. Opakoval argumentaci užitou
již v návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu
a dovodil, že v zásadě jediným důkazem na základě kterého byl
odsouzen je právě ona svědecká výpověď R. T. učiněná v trestním
řízení vedeném proti navrhovateli, když tato výpověď byla učiněna
před švýcarskými orgány. Namítl dále nelogičnost a neprůkaznost
užití dalších, tentokráte nepřímých důkazů (telefonické rozhovory,
telefonní číslo v zápisníku svědka a otázka odsouzeného R.).
Zároveň také vznesl námitku podjatosti ve vztahu k předsedovi
senátu soudu I. stupně, který rozhodoval o podaném návrhu na
povolení obnovy řízení. O takto podané stížnosti rozhodoval Vrchní
soud v Praze a ten usnesením ze dne 28. 12. 1998, č.j. 11 To
95/98-42, stížnost dle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval tvrzení navrhovatele
i soudu I. stupně s tím, že jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu
se zákonem. Konstatoval, že navrhovatel vznesl námitku podjatosti
senátu soudu I. stupně a jeho předsedy a také existenci dopisu, ve
kterém R. T. sděluje, že je připraven se k soudu dostavit a ve
věci vypovídat. K věci samé potom připustil možnost (podle
uznávaného výkladu), že za nový důkaz lze považovat i podstatně
změněnou výpověď důležitého svědka, v takovém případě však soud
musí velmi pečlivě hodnotit důvody, které svědka k takovému
postupu vedly s tím, že šetření důvodnosti návrhu na povolení
obnovy není obligatorním. Odkázal na to, že k odpovídajícímu
závěru lze nepochybně dospět porovnáním původně provedených důkazů
s významem důkazu nově navrhovaného. Uzavřel, že hodnocením
výpovědí T. se soudy v původním řízení podrobně zabývaly a dodal,
že soud I. stupně v řízení o povolení obnovy správně poukázal na
změny jeho výpovědi před švýcarskými orgány, které měly logický
a v praxi obvyklý vývoj od zamlčování přes popírání až k doznání
s tím, že konečná výpověď svědka byla v mnohých směrech
potvrzována i dalšími důkazy. Případná nová výpověď svědka (shodná
s jeho prvními výpověďmi ve Švýcarsku - kterým tehdy soud
neuvěřil), nemohla dosavadní skutková zjištění změnit tak, že by
mohla být považována za nový důkaz, vedoucí k povolení obnovy
řízení. K otázce namítané podjatosti se nijak nevyjádřil.
Do zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal
navrhovatel ústavní stížnost, s návrhem toto rozhodnutí zrušit.
V postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení svých
základních práv a svobod obsažených v čl. 6 odst. 1, 3, písm. d)
Úmluvy, jakož i čl. 10 Ústavy ČR. Poukázal na ověřené prohlášení
R. T., ve kterém zcela mění svou výpověď i na jeho ochotu
a vlastně i žádost moci vypovídat před soudem. Zdůraznil, že
procesní postavení T. je zcela odlišné od toho kdy vypovídal
(tehdy jako obviněný s možností vypovídat jak uznal za vhodné)
v rámci své obhajoby před švýcarskými orgány, když nyní nabízí
svou výpověď v postavení svědka se všemi důsledky z toho
plynoucími (včetně případného trestního postihu v případě
prokázání jeho eventuální křivé či nepravdivé výpovědi). Neměl
však možnost svou výpověď učinit a to přímo před soudem a detailně
tak k věci vypovídat, když jím nabízená výpověď byla již dopředu
odmítnuta. Konečně navrhovatel dospěl k závěru, že svědectví T. je
v jeho věci naprosto zásadní, a to i s ohledem na jeho výpovědi
v původním trestním řízení i na nepřímé další důkazy tehdy
provedené. Jak již řečeno, v postupu Vrchního soudu v Praze vidí
zásah do svých základních práv a svobod označených v čl. 6 odst.
1, 3, písm. d) Úmluvy, přičemž zároveň poukázal na čl. 10 Ústavy
ČR s tím, že právě Úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod, kterou je takto ČR vázána, je pro ni bezprostředně závazná
a má přednost před zákonem.
Na vyžádání Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti
Vrchní soud v Praze uvedl přípisem označeným jako vyjádření, že
věc je zřejmá z přiložených rozhodnutí (sp. zn. 11 To 95/98, sp.
zn. 11 To 60/97) a nemá co by doplnil.
Po zvážení všech skutečností plynoucích jak z podané ústavní
stížnosti, tak i ze spisového materiálu, který Ústavní soud
vyžádal (spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98) dospěl
k závěru, že podaný návrh je důvodný. Předně je na místě poukázat
na velmi důležité až zásadní postavení R. T., který vypovídal jako
svědek v trestní věci navrhovatele, a to jako tzv. korunní svědek
a také vlastně jediný, který z trestné činnosti, pro kterou byl
navrhovatel uznán vinným jej také usvědčoval. Jeho již citované
prohlášení potom nasvědčuje tomu, že svou výpověď z původního
trestního řízení hodlá zásadně změnit, a to z důvodů, které
v uvedeném prohlášení uvádí. Tato skutečnost právě může být oním
novým důkazem, tak jak na to poukazuje i odvolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí, když za dříve neznámý důkaz je
třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než
v původním řízení (např. i podstatně změněná výpověď korunního
svědka). V tomto smyslu je také nezbytné interpretovat příslušné
ustanovení trestního řádu (§ 278 odst. 1). Samozřejmě a ovšem musí
být hodnoceny i okolnosti nebo důvody, které vedly k obsahové
změně důkazů. A právě vycházeje z této skutečnosti má Ústavní soud
za to, že v uvedeném řízení i odvolací soud poukázal pouze na již
zmíněné prohlášení T., učiněné a svěřené v cizině a z jeho obsahu
vyvodil konečné závěry odmítající jeho věrohodnost
a přesvědčivost. To vše při vědomí toho, že svědek je ochoten před
soudem vypovídat a svou svědeckou výpověď nabízí (je připraven
předstoupit před soud). S ohledem na již řečené, tedy zásadní
důležitost výpovědí T. pro odsouzení navrhovatele i u vědomí toho,
že nelze přeceňovat v původním řízení provedené důkazy (v podstatě
nepřímé), není dán žádný rozumný důvod, proč by tohoto svědka
neměl přímo soud vyslechnout. V rámci jeho přímého výslechu je
potom na místě pečlivě a pozorně zvážit skutečnosti jím uváděné,
přímo reagovat na jeho případná tvrzení a zabývat se
i podrobnostmi (ve vztahu k jeho dřívějším výpovědím), které
nebyly uvedeny v již zmíněném svědkově prohlášení. To vše
i s poukazem na jeho procesní postavení (svědka) s případnými
důsledky. Takovému postupu nic nebrání (a to i s ohledem na
vyjádření svědka stran jeho možnosti a vlastně snahy předstoupit
před soud), podstatným však zůstává již vyslovené. Tedy
skutečnost, že se jedná v dané věci (i z pohledu předchozího
odsouzení navrhovatele) o zásadní úvahu o tom, zda takto nabízený
důkaz lze označit za takový, který byl soudu dříve neznámý a který
by mohl sám o sobě nebo se skutečnostmi a důkazy už dříve známými
odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a tedy konečném důsledku vést
k povolení obnovy řízení. Postupem soudů obou stupňů tak nebylo
respektováno namítané ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy,
když toto ustanovení je nutno vztáhnout i na postup soudů
rozhodujících o obnově (trestního) řízení. Protože nelze mít za
to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz v rámci návrhu na povolení
obnovy řízení byl dostatečně verifikován, bylo porušeno v konečném
důsledku i právo navrhovatele na spravedlivý proces, zejména
z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, když požadavek na provedení závažného a zásadního důkazu
nebyl soudy akceptován, když jejich argumentace v tomto směru není
přesvědčivá a vyčerpávající.
Na tomto místě a snad i nad rámec učiněných úvah Ústavní soud
zdůrazňuje, že důvody obsažené v tomto rozhodnutí nikterak
nenaznačují, jak by měly obecné soudy dále o návrhu na povolení
obnovy rozhodovat, když samozřejmě je pouze na nich k jakým
závěrům po výslechu svědka dospějí. S ohledem na uvedené proto
Ústavní soud rozhodl jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jednak z důvodů procesní
ekonomie, především však proto, že protiústavnost rozhodnutí
odvolacího soudu má již svůj podstatný základ v rozhodnutí soudu.
I. stupně. Nezbývá závěrem než dodat, že na namítanou podjatost
soudce Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud nijak nereagoval a tak s ohledem na současný stav
v řízení bude zapotřebí o této skutečnosti příslušným postupem
v souladu s trestním řádem i ústavními předpisy rozhodnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 25. listopadu 1999