Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 95/99 ECLI:CZ:US:1999:3.US.95.99 Generato dall'IA

Constitutional Court allows retrial due to Crown witness changing testimony and violating fair trial rights.

Numero d'incarto III.ÚS 95/99
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Accolto (Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic annulled lower court decisions denying a retrial request. The applicant argued that a Crown witness fundamentally changed their testimony, claiming it was knowingly false and influenced by a promise of release in Switzerland. The Court held that the lower courts failed to verify this new evidence sufficiently before rejecting the retrial, thereby violating the right to a fair trial under Article 6 of the ECHR and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod; čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: A fundamental change in a witness's testimony constitutes new evidence that must be verified by the court; failure to do so violates the right to a fair trial and the principle of equality of arms.

Parole chiave

Generato dall'IA
Crown witness testimony fundamental change retrial request fair trial rights equality of arms new evidence verification Constitutional Court annulment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
§ 283 písm. d) trestního řádu
1998, kterým byl zamítnut podle § 283 písm. d) trestního řádu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Změna výpovědi tzv. korunního svědka jako důvod povolení obnovy řízení

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. V.,

nyní ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem,

směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To

95/98-42, ze dne 28. 12. 1998, ve spojení s usnesením Městského

soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42, ze dne

28. 12. 1998 a usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt

115/98-21, ze dne 26. 10. 1998 se zrušují.

Odůvodnění

Navrhovatel podal dne 20. 2. 1999 ústavní stížnost, kterou

brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42.

Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal do

usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26.

10. 1998, kterým byl zamítnut podle § 283 písm. d) trestního řádu

jeho návrh (dále tr.ř.) na povolení obnovy řízení. V uvedeném

postupu spatřuje navrhovatel porušení svých základních lidských

práv a svobod zakotvených v ust. čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy

o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva) i porušení čl. 10

Ústavy ČR.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98 Ústavní

soud zjistil, že návrh na povolení obnovy řízení směřoval do

trestní věci navrhovatele vedené u Městského soudu v Praze, pod

sp. zn. 46 T 2/95, kdy byl pravomocně uznán vinným (i na základě

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997) ze spáchání

trestného činu nedovolené výroby a držení omamných

a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3, písm. b)

trestního zákona (dále tr. zák.) a trestného činu nedovoleného

ozbrojování dle § 185 odst. 1 tr. zák., které spáchal v roce 1994

jednáním uvedeným ve skutkových větách příslušných rozhodnutí.

Podstatou podaného návrhu na povolení obnovy řízení je tvrzení

navrhovatele, že korunní (a vlastně jediný přímý) svědek, který

v trestní věci vypovídal proti navrhovateli a usvědčoval ho

z trestné činnosti již zmíněné,zásadně změnil svou výpověď s tím,

že pokud proti navrhovateli v jeho trestní věci svědčil

a z trestné činnosti jej usvědčoval, tak jeho svědecká výpověď

(tehdy učiněná) byla vědomě nepravdivá. Jedná se o svědka jménem

R. T., který byl sám za obdobnou trestnou činnost odsouzen ve

Švýcarsku. Ten je v současné době na svobodě a dne 9. 4. 1998

učinil před S. B. J. z B. prohlášení, že v průběhu roku 1994

vypovídal nepravdivě před trestními orgány Švýcarska, a to proti

navrhovateli, kterého také neodůvodněně obvinil. Uvedl, že tehdy

vypovídal jako obviněný a nemusel tak mluvit pravdu, navíc mu bylo

slíbeno (švýcarskými orgány), že pokud obviní V., bude propuštěn

z vězení. Nyní pod tlakem svého svědomí a u vědomí toho, že byl V.

v ČR přísně potrestán, učinil tuto výpověď, která byla ověřena

úředně tajemníkem Místního úřadu V. T. - obce B. Uvedeným

rozhodnutím potom Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konané

dne 26. 10. 1998 návrh na povolení obnovy řízení zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze závěrů, které učinil

v původním trestním řízení vedeném proti navrhovateli jak soud

nalézací, tak i soud odvolací. Poukázal na tehdejší změny ve

výpovědi svědka T., který před svým tvrzením usvědčujícím

navrhovatele jeho účast zamlčoval či popíral. Poukázal na

prokázané telefonické hovory s dalším odsouzeným ve věci pašování

drog (V. Z.), ze kterých plyne obava z policie. Upozornil i na

snahu utajit telefonní číslo navrhovatele, když k takovému postupu

by za normálních okolností nebyl rozumný důvod. Zmiňuje konečně

i blízký vztah navrhovatele k dalšímu odsouzenému kurýru drog (J.

R.), když po jeho uvěznění poskytl jeho manželce významnou

finanční částku (300.000,- Kč) k umožnění jeho návštěvy ve věznici

ve Švýcarsku. Za daného stavu tak soud I. stupně uzavřel, že není

žádný důvod uvěřit další výpovědi R. T. právě i s poukazem na to,

že by jej k usvědčující výpovědi nutily švýcarské vyšetřovací

orgány. Poukázal dále na četné změny výpovědí svědka, které byly

dostatečně zhodnoceny v původním trestním řízení a z tohoto

pohledu jeho nynější výpověď vlastně postrádá hodnotu nového

důkazu. Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal stížnost, ve

které znovu upozornil na zcela rozdílnou (změněnou) výpověď svědka

T. právě ve vztahu k původnímu trestnímu řízení, na jehož základě

byl navrhovatel pravomocně odsouzen. Opakoval argumentaci užitou

již v návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu

a dovodil, že v zásadě jediným důkazem na základě kterého byl

odsouzen je právě ona svědecká výpověď R. T. učiněná v trestním

řízení vedeném proti navrhovateli, když tato výpověď byla učiněna

před švýcarskými orgány. Namítl dále nelogičnost a neprůkaznost

užití dalších, tentokráte nepřímých důkazů (telefonické rozhovory,

telefonní číslo v zápisníku svědka a otázka odsouzeného R.).

Zároveň také vznesl námitku podjatosti ve vztahu k předsedovi

senátu soudu I. stupně, který rozhodoval o podaném návrhu na

povolení obnovy řízení. O takto podané stížnosti rozhodoval Vrchní

soud v Praze a ten usnesením ze dne 28. 12. 1998, č.j. 11 To

95/98-42, stížnost dle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval tvrzení navrhovatele

i soudu I. stupně s tím, že jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu

se zákonem. Konstatoval, že navrhovatel vznesl námitku podjatosti

senátu soudu I. stupně a jeho předsedy a také existenci dopisu, ve

kterém R. T. sděluje, že je připraven se k soudu dostavit a ve

věci vypovídat. K věci samé potom připustil možnost (podle

uznávaného výkladu), že za nový důkaz lze považovat i podstatně

změněnou výpověď důležitého svědka, v takovém případě však soud

musí velmi pečlivě hodnotit důvody, které svědka k takovému

postupu vedly s tím, že šetření důvodnosti návrhu na povolení

obnovy není obligatorním. Odkázal na to, že k odpovídajícímu

závěru lze nepochybně dospět porovnáním původně provedených důkazů

s významem důkazu nově navrhovaného. Uzavřel, že hodnocením

výpovědí T. se soudy v původním řízení podrobně zabývaly a dodal,

že soud I. stupně v řízení o povolení obnovy správně poukázal na

změny jeho výpovědi před švýcarskými orgány, které měly logický

a v praxi obvyklý vývoj od zamlčování přes popírání až k doznání

s tím, že konečná výpověď svědka byla v mnohých směrech

potvrzována i dalšími důkazy. Případná nová výpověď svědka (shodná

s jeho prvními výpověďmi ve Švýcarsku - kterým tehdy soud

neuvěřil), nemohla dosavadní skutková zjištění změnit tak, že by

mohla být považována za nový důkaz, vedoucí k povolení obnovy

řízení. K otázce namítané podjatosti se nijak nevyjádřil.

Do zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal

navrhovatel ústavní stížnost, s návrhem toto rozhodnutí zrušit.

V postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení svých

základních práv a svobod obsažených v čl. 6 odst. 1, 3, písm. d)

Úmluvy, jakož i čl. 10 Ústavy ČR. Poukázal na ověřené prohlášení

R. T., ve kterém zcela mění svou výpověď i na jeho ochotu

a vlastně i žádost moci vypovídat před soudem. Zdůraznil, že

procesní postavení T. je zcela odlišné od toho kdy vypovídal

(tehdy jako obviněný s možností vypovídat jak uznal za vhodné)

v rámci své obhajoby před švýcarskými orgány, když nyní nabízí

svou výpověď v postavení svědka se všemi důsledky z toho

plynoucími (včetně případného trestního postihu v případě

prokázání jeho eventuální křivé či nepravdivé výpovědi). Neměl

však možnost svou výpověď učinit a to přímo před soudem a detailně

tak k věci vypovídat, když jím nabízená výpověď byla již dopředu

odmítnuta. Konečně navrhovatel dospěl k závěru, že svědectví T. je

v jeho věci naprosto zásadní, a to i s ohledem na jeho výpovědi

v původním trestním řízení i na nepřímé další důkazy tehdy

provedené. Jak již řečeno, v postupu Vrchního soudu v Praze vidí

zásah do svých základních práv a svobod označených v čl. 6 odst.

1, 3, písm. d) Úmluvy, přičemž zároveň poukázal na čl. 10 Ústavy

ČR s tím, že právě Úmluva o ochraně lidských práv a základních

svobod, kterou je takto ČR vázána, je pro ni bezprostředně závazná

a má přednost před zákonem.

Na vyžádání Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti

Vrchní soud v Praze uvedl přípisem označeným jako vyjádření, že

věc je zřejmá z přiložených rozhodnutí (sp. zn. 11 To 95/98, sp.

zn. 11 To 60/97) a nemá co by doplnil.

Po zvážení všech skutečností plynoucích jak z podané ústavní

stížnosti, tak i ze spisového materiálu, který Ústavní soud

vyžádal (spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98) dospěl

k závěru, že podaný návrh je důvodný. Předně je na místě poukázat

na velmi důležité až zásadní postavení R. T., který vypovídal jako

svědek v trestní věci navrhovatele, a to jako tzv. korunní svědek

a také vlastně jediný, který z trestné činnosti, pro kterou byl

navrhovatel uznán vinným jej také usvědčoval. Jeho již citované

prohlášení potom nasvědčuje tomu, že svou výpověď z původního

trestního řízení hodlá zásadně změnit, a to z důvodů, které

v uvedeném prohlášení uvádí. Tato skutečnost právě může být oním

novým důkazem, tak jak na to poukazuje i odvolací soud

v odůvodnění svého rozhodnutí, když za dříve neznámý důkaz je

třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než

v původním řízení (např. i podstatně změněná výpověď korunního

svědka). V tomto smyslu je také nezbytné interpretovat příslušné

ustanovení trestního řádu (§ 278 odst. 1). Samozřejmě a ovšem musí

být hodnoceny i okolnosti nebo důvody, které vedly k obsahové

změně důkazů. A právě vycházeje z této skutečnosti má Ústavní soud

za to, že v uvedeném řízení i odvolací soud poukázal pouze na již

zmíněné prohlášení T., učiněné a svěřené v cizině a z jeho obsahu

vyvodil konečné závěry odmítající jeho věrohodnost

a přesvědčivost. To vše při vědomí toho, že svědek je ochoten před

soudem vypovídat a svou svědeckou výpověď nabízí (je připraven

předstoupit před soud). S ohledem na již řečené, tedy zásadní

důležitost výpovědí T. pro odsouzení navrhovatele i u vědomí toho,

že nelze přeceňovat v původním řízení provedené důkazy (v podstatě

nepřímé), není dán žádný rozumný důvod, proč by tohoto svědka

neměl přímo soud vyslechnout. V rámci jeho přímého výslechu je

potom na místě pečlivě a pozorně zvážit skutečnosti jím uváděné,

přímo reagovat na jeho případná tvrzení a zabývat se

i podrobnostmi (ve vztahu k jeho dřívějším výpovědím), které

nebyly uvedeny v již zmíněném svědkově prohlášení. To vše

i s poukazem na jeho procesní postavení (svědka) s případnými

důsledky. Takovému postupu nic nebrání (a to i s ohledem na

vyjádření svědka stran jeho možnosti a vlastně snahy předstoupit

před soud), podstatným však zůstává již vyslovené. Tedy

skutečnost, že se jedná v dané věci (i z pohledu předchozího

odsouzení navrhovatele) o zásadní úvahu o tom, zda takto nabízený

důkaz lze označit za takový, který byl soudu dříve neznámý a který

by mohl sám o sobě nebo se skutečnostmi a důkazy už dříve známými

odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a tedy konečném důsledku vést

k povolení obnovy řízení. Postupem soudů obou stupňů tak nebylo

respektováno namítané ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy,

když toto ustanovení je nutno vztáhnout i na postup soudů

rozhodujících o obnově (trestního) řízení. Protože nelze mít za

to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz v rámci návrhu na povolení

obnovy řízení byl dostatečně verifikován, bylo porušeno v konečném

důsledku i právo navrhovatele na spravedlivý proces, zejména

z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, když požadavek na provedení závažného a zásadního důkazu

nebyl soudy akceptován, když jejich argumentace v tomto směru není

přesvědčivá a vyčerpávající.

Na tomto místě a snad i nad rámec učiněných úvah Ústavní soud

zdůrazňuje, že důvody obsažené v tomto rozhodnutí nikterak

nenaznačují, jak by měly obecné soudy dále o návrhu na povolení

obnovy rozhodovat, když samozřejmě je pouze na nich k jakým

závěrům po výslechu svědka dospějí. S ohledem na uvedené proto

Ústavní soud rozhodl jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že

zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jednak z důvodů procesní

ekonomie, především však proto, že protiústavnost rozhodnutí

odvolacího soudu má již svůj podstatný základ v rozhodnutí soudu.

I. stupně. Nezbývá závěrem než dodat, že na namítanou podjatost

soudce Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí

odvolací soud nijak nereagoval a tak s ohledem na současný stav

v řízení bude zapotřebí o této skutečnosti příslušným postupem

v souladu s trestním řádem i ústavními předpisy rozhodnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 25. listopadu 1999