Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to applicant's explicit refusal of mandatory lawyer representation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing. The applicant knowingly refused mandatory legal representation, citing it as an infringement of her rights, despite being aware of the statutory requirement. The court ruled that since the applicant explicitly rejected the necessary representation, further formal warnings were futile and the complaint was inadmissible.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; If a complainant knowingly and explicitly refuses mandatory legal representation, the Constitutional Court may dismiss the complaint without further warnings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. A., proti blíže neoznačeným rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 11 Cm 23/2003-78, Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 311/2007-150 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3535/2008-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí - z důvodů ve stížnosti rozvedených - proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů.
Dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda tato splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).
Podání, označené jako ústavní stížnost, obdržel Ústavní soud dne 26. 10. 2010, aniž by byla stěžovatelka na základě kvalifikované plné moci zastoupena advokátem (viz § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Z nynější ústavní stížnosti však plyne, že stěžovatelka o této zákonné povinnosti být zastoupen advokátem ví. Stěžovatelka totiž uvádí: "Současně odmítám povinné právní zastoupení advokátem v souladu s § 30 Zákona o Ústavním soudu, neboť jsem zcela právně odpovědná s dostatečným právním vědomím a vynucené advokátní zastoupení bych považovala za další zkrácení mých ústavních práv v souladu s bodem 2 této stížnosti. Dalo by se to interpretovat i tak, že si nepřeji, aby za mne někdo ve věci mých ústavních práv jednal mým jménem, tak jak to defacto institut povinného právního zastoupeni předpokládá.". Tato informovanost stěžovatelky o povinném advokátním zastoupení je odvoditelná i ze skutečnosti, že v řízení o ústavní stížnosti
sp. zn. III. ÚS 501/05
stěžovatelka byla zastoupena advokátkou.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky se tudíž podává, že svoji povinnost být v řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem výslovně neakceptuje.
Ústavní soud dospívá k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že je stěžovatelce známou zásada, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení formalistickým.
Tento názor Ústavní soud zastává a aplikuje ve své judikatuře ustáleně (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1101/09
či
I. ÚS 2080/09
); tím spíše potom tento názor platí pro případ stěžovatelky, neboť nejen že je jí zjevně známa povinnost být zastoupena advokátem, ale tuto svou povinnost stěžovatelka výslovně odmítá. Právní předpisy (tedy i zákon o Ústavním soudu) je třeba interpretovat a aplikovat tak, aby se zabránilo jejich zneužívání. Ústavní soud tedy nevidí rozumného důvodu, proč stěžovatelku vyzývat k odstranění vad svého podání. Smyslem takové výzvy obecně je poučit toho kterého účastníka řízení o ústavní stížnosti o povinnosti být zastoupen v řízení před Ústavním soudem a k zajištění povinného zastoupení advokátem mu pak poskytnout časový prostor. Tento smysl z povahy věci není naplňován, pokud účastník řízení o své povinnosti být zastoupen advokátem ví, avšak ignoruje ji. To platí tím spíše ve vztahu ke stěžovatelce, která svoji povinnost být zastoupena advokátem dokonce výslovně odmítá.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Vojen Güttler v. r.
soudce zpravodaj