Constitutional Court dismisses constitutional complaint where claim does not exceed 10,000 CZK threshold.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by GRATO spol. s r. o. against a regional court's decision denying litigation costs. The applicant argued that the court violated her right to a fair process by failing to serve the defendant's appeal, yet the court found the claim insufficiently substantial. The court ruled that because the disputed amount was under 10,000 CZK, the complaint lacked the necessary intensity to justify constitutional intervention.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A constitutional complaint is inadmissible if the amount in dispute does not exceed 10,000 CZK, as such cases lack the intensity required to warrant constitutional review.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ 41033281, se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2010 č. j. 57 Co 155/2010-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. 9. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě změnil výrok o náhradě nákladů řízení elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 22. 2. 2010 č. j. 166 EC 233/2009-21, když nově, s odkazem na ust. § 150 o. s. ř., nepřiznal stěžovatelce (žalobkyni) náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud sociálními poměry žalované a značným časovým odstupem mezi tvrzeným prodlením a podáním žaloby (blíže viz odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je účastníkům známo).
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivé, nepředvídatelné a protiústavně zasáhlo do jejího práva na legitimní očekávání, když v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. nálezy III. ÚS 202/03,
II. ÚS 259/05
,
II. ÚS 414/10
a další) jí nebylo zasláno odvolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení a stěžovatelka tak neměla možnost bránit svá práva, vyjádřit se k tvrzením a navrhovaným důkazům žalované a k využití moderačního práva dle ust. § 150 o. s. ř. Nedoručením odvolání žalované krajský soud dle stěžovatelky porušil zásadu "rovnosti zbraní" a její právo na spravedlivý proces.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení v celkové výši 8 220 Kč. Ústavní soud v dřívějších řízeních (usnesení
sp. zn. I. ÚS 2585/10
ze dne 13. 9. 2010 a další) dospěl k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč; argumentem a maiori ad minus je nutno dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí. Stěžovatelčině argumentaci, spočívající v nedoručení odvolání protistrany, nelze upřít relevanci, když s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu (viz např. stěžovatelkou citovaná rozhodnutí), zakládá takový postup obecného soudu porušení fair procesu dle čl. 37 odst. 3 Listiny, což v některých případech může vést k porušení čl. 1 Protokolu. Vzhledem k validní argumentaci stěžovatelky tak soudce zpravodaj neodmítl ústavní stížnost stěžovatelky dle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když dospěl k závěru o absenci zjevné neoprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Svrchu uvedené pochybení obecného soudu však samo bez dalšího nemůže být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadeného rozhodnutí. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (blíže viz nález
sp. zn. II. ÚS 169/09
ze dne 3. 3. 2009). Zásah do základních práv stěžovatelky musí dosahovat takového stupně intenzity, že bude způsobilý přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů. V daném případě sice obecné soudy porušily jeden z aspektů práva na spravedlivý proces, když odvolání protistrany nezaslaly stěžovatelce k vyjádření, avšak vzhledem k odůvodnění napadeného rozhodnutí, které reflektuje okolnosti případu (absence výzvy k plnění, vyčkávání s podáním žaloby v souvislosti s rostoucími úroky a obecné důvody hodné zřetele na straně žalované) a především vzhledem k absenci jakéhokoli tvrzení stěžovatelky (k povinnosti tvrdit viz usnesení
sp. zn. II. ÚS 1310/10
ze dne 12. 5. 2010) k nedůvodnosti využití moderačního práva dle ust. § 150 o. s. ř. ze strany krajského soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě kasačního zásahu by nové projednání odvolání vedlo k vydání stejného rozhodnutí. Vyhověním ústavní stížnosti by pak paradoxně sám Ústavní soud přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty", která nenalézá reflexi v hmotných právech stěžovatelky prodlužoval řízení. Jinými slovy: zrušení napadeného rozhodnutí se jeví být neefektivním a neracionálním, neboť výsledkem by bylo vydání stejného rozhodnutí. Kasační rozhodnutí by tak bylo projevem extrémního formalismu; z tohoto důvodu Ústavní soud stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu