Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 893/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.893.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible due to failure to file a time-limit determination request before the appeal court.

Numero d'incarto II.ÚS 893/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding the Regional Court's alleged inaction on a bail release request. The applicant argued that the court's delay violated fundamental rights, but the Court found he had not exhausted procedural remedies by filing a request to determine the time limit for the decision. Consequently, the Court ruled the complaint inadmissible under the principle of subsidiarity.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint regarding delays in proceedings before general courts is inadmissible unless the applicant has previously filed a request to determine the time limit for the procedural act.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility time limit determination request principle of subsidiarity exhaustion of remedies procedural delay in criminal proceedings

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Za daných okolností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než návrh stěžovatele odmítnout jako nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
§ 174a zákona o soudech a soudcích
Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1.
§ 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb.
2009, o propuštění navrhovatele z vazby dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele, garantovaná čl.
čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod
čl. 5 odst. 1, 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. W., zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem J. Průchy 1915, Most, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 48 T 8/2008, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 3. 2010, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyhověl jeho návrhu a vydal rozhodnutí, v němž konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem svou nečinností ve věci vedené pod sp. zn. 48 T 8/2008, která spočívá v tom, že v době od 3. 4. 2009 do dne podání ústavní stížnosti nerozhodl o žádosti stěžovatele ze dne 18. 3. 2009, doručené soudu dne 23. 3. 2009, o propuštění navrhovatele z vazby dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele, garantovaná čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 32 (správně patrně: čl. 36 a čl. 38) Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pokračovat v porušování citovaných základních práv a přikázal mu o žádosti navrhovatele o propuštění z vazby ze dne 18. 3. 2009 rozhodnout.

Z připojeného listinného materiálu vyplynulo, že stěžovatel je, zkráceně řečeno, stíhán pro trestné činy krádeže, loupeže, poškozování cizí věci, vydírání, podvodu, porušování domovní svobody, neoprávněného držení platební karty a neoprávněného užívání cizí věci, kterých se měl dopustit tím, že v letech 2004-2007 se v rámci organizované skupiny účastnil 29 útoky rozsáhlé trestné činnosti. V této souvislosti byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Nt 663/2007-37 ze dne 29. 9. 2007 vzat do vazby z důvodů dle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Řízení je po podání obžaloby dne 14. 8. 2008 vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud").

Právě k zmíněnému soudu podal stěžovatel dne 23. 3. 2009 žádost o propuštění z vazby, o níž krajský soud dosud nerozhodl. Dne 2. 4. 2009 přitom uplynula zákonem stanovená pětidenní lhůta a od 3. 4. 2009 je soud v prodlení s rozhodnutím o předmětné žádosti. Stěžovatel se domnívá, že za tohoto stavu je jeho držení ve vazbě nezákonné a protiústavní, a to navzdory skutečnosti, že v mezidobí bylo několikrát rozhodováno o prodloužení vazby či o jiných jeho žádostech. Poukazuje na rozhodnutí

sp. zn. IV. ÚS 385/03

, ve kterém Ústavní soud deklaroval, že rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu ustanovení § 71 odst. 4, 6 trestního řádu není možné zaměňovat za rozhodnutí o žádostech obviněného o propuštění z vazby na svobodu.

Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřil.

Krajský soud, prostřednictvím Kamily Krejcarové, předsedkyně senátu, potvrdil, že o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, datované dne 18. 3. 2009, nebylo skutečně rozhodnuto. V době, kdy byla žádost soudu zaslána, byl spis u Vrchního soudu v Praze, který jej vrátil dne 6. 4. 2009. Chybou kanceláře soudu pak došlo k tomu, žádost stěžovatele byla následně do spisu "zažurnalizována" společně s dalšími písemnostmi (cca 200 listů) a soud o ní nerozhodl. Krajský soud dále podotkl, že dne 27. 4. 2009 došlo k výslechu stěžovatele před rozhodováním soudu o prodloužení vazby podle § 71 odst. 4, 6 trestního řádu, kdy stěžovatel svou žádost o propuštění z vazby nezmínil. Dále zdůraznil, že o vazbě stěžovatele bylo v zákonných lhůtách rozhodováno i následně a opakovaně, a proto zastává názor, že práva stěžovatele, plynoucí z trestního řádu, byla zachována.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice.

V návaznosti na výše uvedené jsou možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy proto - i v případě tvrzených průtahů v řízení - omezeny, až na situace, kdy náprava nebyla zjednána ani na základě instrumentu zakotveného v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po 1. 7. 2004 (nabyla účinnosti novela, která institut návrhu na určení lhůty zavedla) za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn. I. ÚS 506/04

,

III. ÚS 142/06

,

II. ÚS 32/06

,

III. ÚS 246/06

, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z obsahu ústavní stížnosti, ani z vyžádaného spisového materiálu, nevyplývá, že by stěžovatel před uplatněním ústavní stížnosti podal u krajského soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Před podáním ústavní stížnosti stěžovatel tudíž nevyčerpal všechny opravné procesní prostředky, které mu zákon k zajištění jeho ústavně zaručených práv umožňuje, čemuž se zřetelem k principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu odpovídá, že ústavní stížnost není způsobilá meritorního projednání (srov. část odůvodnění týkající se odmítacího výroku nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 655/06

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 89, str. 303). Ústavní soud se pro úplnost zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

Za daných okolností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než návrh stěžovatele odmítnout jako nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Pouze jako obiter dictum se Ústavní soud vyslovuje ve věci tvrzeného nezákonného držení stěžovatele ve vazbě. Jak se podává ze spisu krajského soudu sp. zn. 48 T 8/2008, byla zákonnost vazby stěžovatele, po podání obžaloby u tohoto soudu, přezkoumávána nespočetněkrát, a to jak z úřední povinnosti, tak v souvislosti s podanými žádostmi o propuštění z vazby. Obecné soudy ve věci vazby stěžovatele konkrétně rozhodovaly dne 11. 9. 2008, dne 22. 12. 2008, k žádosti o propuštění dne 13. 2. 2009, dále dne 27. 4. 2009 (stěžovatel byl při této příležitosti slyšen), dne 14. 10. 2009, k žádosti o propuštění z vazby opět dne 18. 11. 2009 a 25. 1. 2010 (stěžovatel byl slyšen, rozhodnuto současně o ponechání stěžovatele ve vazbě dle § 71 odst. 4, 6 trestního řádu), opět k žádosti o propuštění dne 17. 3. 2010 (stěžovatel byl předtím slyšen), dne 7. 5. 2010 (stěžovatel byl slyšen) a k žádosti o propuštění z vazby dne 1. 6. 2010. K stížnostem stěžovatele do rozhodnutí o dalším trvání vazby rozhodoval Vrchní soud v Praze, a to dne 15. 7. 2009, 17. 2. 2010 a dne 19. 5. 2010, dále pak i Nejvyšší soud, a to dne 6. 1. 2010. Ani v jednom případě obecné soudy neshledaly u stěžovatele pominutí vazebních důvodů. Z řečeného vyplývá, že vytýkané pochybení krajského soudu, který v rozporu se zákonem dosud nerozhodl o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby ze dne 18. 3. 2009, není způsobilé samo o sobě založit nezákonnost vazebního omezení stěžovatele. Lze totiž předpokládat, že důvody vazby by u stěžovatele trvaly i v době řádného rozhodování o předmětné žádosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj