Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1971/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.1971.10.2 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal for inaction as procedural remedies were not exhausted and lacks jurisdiction to halt criminal proceedings.

Numero d'incarto II.ÚS 1971/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. B. regarding the District Court's failure to transfer a criminal case to the Supreme Court. The petitioner argued that the court's inaction violated his right to a statutory judge, but the Court found he had not exhausted mandatory procedural remedies under the Act on Courts and Judges. Consequently, the Court declared the complaint inadmissible for non-exhaustion of remedies and ruled it lacked jurisdiction to order the District Court to stop proceedings.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. d, e) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court cannot intervene before lower courts exhaust statutory remedies and lacks authority to order specific actions in criminal proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint exhaustion of remedies subsidiarity principle criminal procedure jurisdiction of Constitutional Court transfer of case inadmissible appeal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. d, e) zákona o Ústavním soudu
§ 164 zákona č. 6/2002 o soudech a soudcích
§ 174a zákona č. 6/2002 o soudech a soudcích
čl. 83 a násl. Ústavy
Kompetence Ústavního soudu jsou definovány v čl. 83 a násl. Ústavy, resp.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové, proti postupu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci sp. zn. 2 T 106/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2010, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby dále v trestní věci sp. zn. 2T 106/2009 nezasahoval do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele a v trestní věci sp. zn. 2 T 106/2009 přerušil řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o této stížnosti, a přikázal mu, aby neprodleně předložil návrh stěžovatele na odnětí věci Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 106/2009 a přikázání věci soudu dle místní příslušnosti ze 14. 6. 2010 Vrchnímu soudu v Praze k projednání a vyřízení věci a do té doby nepokračoval v řízení v trestní věci vedené proti stěžovateli pod sp. zn. 2 T 106/2009, přičemž žádá o přednostní vyřízení věci.

Stěžovatel tvrdí, že byť byl návrh na odnětí a přikázání věci řádně soudu doručen, byl bez dalšího opatření založen do spisu, aniž by byl předložen Vrchnímu soudu. V důsledku této nečinnosti soud pouze na dotaz stěžovatele, který byl učiněn v rámci hlavního líčení konaného dne 28. 6. 2010 uvedl, že o citovaném návrhu stěžovatele se rozhodovat nebude, čímž dle jeho názoru zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce.

K ústavní stížnosti je připojena kopie podání stěžovatele, adresovaného Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi, v němž stěžovatel navrhl, aby Vrchní soud rozhodl tak, že se podle § 25 trestního řádu odnímá trestní věc vedená u Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. sp. zn. 2 T 106/2009 a přikazuje se k projednání a rozhodnutí věci Okresnímu soudu v Jičíně.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, spočívající v nečinnosti soudu, který odmítá předložit jeho návrh na odnětí věci a přikázání jinému soudu dle § 25 tr. řádu k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze. Pro takový případ, stejně jako v případě jiných průtahů v postupu soudu v trestním řízení, jsou prostředky, jejichž vyčerpání je před podáním ústavní stížnosti vyžadováno, upraveny v hlavě III. dílu 6 zákona č. 6/2002 o soudech a soudcích. Jedná se o podání stížnosti dle § 164 a návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a citovaného zákona. Z textu ústavní stížnosti a k ní připojených listin však nevyplývá, že by stěžovatel tyto prostředky před podáním ústavní stížnosti využil, když pouze žádal o odročení nařízeného hlavního líčení do vydání rozhodnutí vrchního soudu ve věci jeho návrhu na odnětí a přikázání věci a u hlavního líčení dne 28. 6. 2010, poté, co mu bylo sděleno, že o jeho návrhu rozhodováno nebude, upozornil na to, že ve věci podá ústavní stížnost.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části posoudit jako nepřípustnou (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 3214/08

,

sp. zn. I. ÚS 502/10

,

sp. zn. II. ÚS 1207/10

, vydaná v obdobných věcech) .

K dalšímu požadavku stěžovatele ve vztahu k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na uložení zákazu činit další úkony v trestním řízení a příkazu přerušit řízení Ústavní soud uvádí, že není oprávněn orgánu činnému v trestním řízení nařizovat, aby rozhodl nebo konal způsobem, jak navrhuje stěžovatel. Kompetence Ústavního soudu jsou definovány v čl. 83 a násl. Ústavy, resp. konkretizovány v zákoně o Ústavním soudu. Naopak trestní řád, případně další soudní procesní předpisy, upravují postup obecných soudů. K vydání požadovaného rozhodnutí tedy není Ústavní soud příslušný.

Z vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d, písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj