Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 609/10 ECLI:CZ:US:2010:2.US.609.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to lack of defense consideration in murder conviction.

Numero d'incarto II.ÚS 609/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by T. M. against his conviction for the murder of his mother. The appellant argued that the lower courts failed to adequately address his defense and evidence, violating his fundamental rights. The court ruled that the general courts had thoroughly examined the defense, evaluated evidence, and provided sufficient reasoning, making the appeal clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may only review general court decisions for constitutional violations if the proceedings or decisions infringe upon fundamental rights, and such complaints are dismissed as clearly unfounded when the lower courts have adequately addressed the defense and provided reasoned judgments.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fundamental rights violation murder conviction appeal adequate defense consideration unfounded constitutional complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1257/2009 ze dne 4. listopadu 2009, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 225/2009 ze dne 9. července 2009, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 270/2008 ze dne 23. března 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 3. března 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby, žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustil v letech 2004-2007 tím, že vulgárně nadával a vyhrožoval své matce žijící s ním ve společné domácnosti a bil ji tak, až jmenovaná musela navštěvovat psychiatra a být hospitalizována pro různá zranění, a dále jí s ohledem na její zdravotní stav neposkytoval hygienicky přijatelné prostředí ani stravu, až došlo v nedůstojném a zanedbaném stavu k jejímu úmrtí. Za to a za sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. K jeho odvolání byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen výrok soudu prvního stupně o trestu a nově jím byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že všechna výše uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými základními právy podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti konkrétně napadeným rozhodnutím vytýká, že nezabývaly jeho důvodnou obhajobou a přednesenými námitkami, resp. že z nich není patrno, jak se nimi vypořádaly. Odkazuje v této souvislosti na právní názor obsažený v nálezu

sp. zn. III. ÚS 113/96

(N 129/6 SbNU 449). Domnívá se, že nebylo prokázáno, že by se vytýkaného trestného činu dopustil. Z provedených důkazů nemohly být učiněny závěry, k nimž obecné soudy došly a nebyly provedeny jím navržené důkazy. Uvádí, že v posledním roce života byl celkový tělesný a zdravotní stav jeho matky špatný, zhoršovala se jí motorika, a proto několikrát upadla a zranila se. Stěžovatel se o ni řádně staral, což pro něj bylo značně namáhavé až vyčerpávající. Připouští, že vůči ní někdy zvýšil hlas, a že mezi nimi docházelo k neshodám, jež někdy vyústily v hádku. Udělal však pro svoji matku vše, co bylo možné. Na adresu svědků v jeho neprospěch uvádí, že jimi uváděné výroky považuje s ohledem na historii svého vztahu k matce za nelogické. Jejich svědectví i jinak považuje za neprůkazné a zavádějící s cílem stěžovatele poškodit. Konkrétně proti V. P. vypovídal v jeho trestní věci a tento svědek se mu tak nyní mstí. Poukazuje na určité nejasnosti ve výpovědích svědkyň S. a L., které nemohly být s ohledem na jejich celek vykládány v jeho neprospěch. Poukazuje na výpovědi svědků F., P., M. P. a J. Č., které obžalobu vyvracely.

3. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není dalším stupněm soustavy obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a proto je oprávněn vstupovat do ústavněprávně vymezené pravomoci obecných soudů jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nebo jemu předcházející postup představují porušení základních práv a svobod. To platí i v případě, kdyby snad Ústavní soud skutkově či v režimu podústavního práva hodnotil věc jinak, než obecné soudy. Z takto vyloženého zásadního východiska pro přezkum ústavního soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

4. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se co do rozsahu a podstaty shoduje s obhajobou stěžovatele, tak jak ji uplatňoval v celém řízení. S touto obhajobou se důsledně vypořádal již soud prvního stupně, jenž jasně a přesvědčivě vyložil, ze kterých důkazů vycházel, jak je hodnotil, jaký postoj zaujal k obhajobě stěžovatel, k jakým skutkovým závěrům dospěl a jak je právně vyhodnotil. Konkrétně věrohodností svědecké výpovědi V. P. se soud prvního stupně zabýval zejména na str. 11-12 rozsudku. K námitkám stran svědků, vypovídajících ve prospěch stěžovatele, pak odvolací soud zaujal stanovisko, že tito sice vypovídali o stěžovateli a jeho matce, ale nikoliv o vztazích mezi nimi, resp. o jejich soužití. Oba soudy se pak vypořádaly s námitkou absence stížností ze strany poškozené poukazem na lékařskou dokumentaci svědkyně MUDr. K., z níž jasně vyplynulo, že vzdor špatnému jednání stěžovatele poškozená toto jednání nechtěla veřejně ventilovat. Logika jednání stěžovatele pak byla vyvozena z výpovědi PhDr. M. H., bývalého učitele stěžovatele, jenž popsal komplikované vztahy mezi stěžovatelem a jeho rodiči s ohledem na to, že stěžovatel nesplnil jejich očekávání. Na základě znaleckých zkoumání pak bylo podle hodnocení obecných soudů vyvráceno, že by častá zranění poškozené mohla být způsobena pády z důvodu ochabující motoriky. Opakování totožných námitek přitom není samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov.

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481; aj.).

5. Pokud jde o důkazní návrhy, které stěžovatel předložil v odvolacím řízení, ty odvolací soud zaznamenal a implicitně se s nimi vypořádal závěrem, že soud prvního stupně opatřil všechny potřebné důkazy, které mohly přispět k náležitému objasnění věci, resp. že učinil taková skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je potřebný pro rozhodnutí soudu o vině. Z toho je zcela zřejmé, že tyto důkazní návrhy byly zamítnuty pro nadbytečnost. Ostatně omezený význam těchto důkazních návrhů musel být patrný i stěžovateli, který námitku neprovedených důkazů nevznesl v dovolání, čímž nevyčerpal všechny prostředky k ochraně tohoto svého dílčího základního procesního práva. V každém případě však obecné soudy dostály požadavkům kladeným v nálezu

sp. zn. III. ÚS 113/96

, jehož se stěžovatel dovolává.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu