Constitutional Court dismisses appeal; lower courts failed to address evidence objections and bias claims properly.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against civil court judgments. The applicant argued that the courts violated his right to a fair trial by inadequately addressing his evidence objections and failing to properly rule on a claim of judicial bias. The Court held that while courts must explain why evidence is rejected, the lower courts sufficiently considered the bias objection within their reasoning, rendering the appeal without merit.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; čl. 36 Listiny základních práv a svobod; The right to participate in evidence-taking and the duty to provide reasons for judgments do not require a separate ruling on bias if the objection is adequately addressed in the main decision's reasoning.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
K právu účastníků vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K povinnosti soudu komplexně odůvodnit své rozhodnutí
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě dne 28. 11. 1996 v ústním
jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. V.,
zastoupeného JUDr. B. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 24. 1. 1996, sp. zn. 19 Co 262/95, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn.
19 Co 262/95, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne
31. 1. 1995, sp. zn. 4 C 128/93, se z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a formálně
bezchybnou (§ 77 odst. 3, 4, § 34 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní
stížností brojí stěžovatel proti pravomocným rozhodnutím obecných
soudů (rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna
1995 a Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 1996) a tvrdí, že
těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily
jeho ústavně zaručené základní právo [§ 72 odst. 1 písm. a) zák.
č. 182/1993 Sb.] vyplývající především z čl. 36 Listiny základních
práv a svobod a v důsledku toho též z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy
České republiky; porušení již zmíněného základního ústavně
zaručeného práva spatřuje jednak v tom, že oba obecné soudy v jeho
restituční věci (šlo o nároky na vydání movitých věcí, případně
povinnost zaplatit za ně náhradu ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb.,
v současně platném znění) se dostatečným způsobem nevypořádaly
s jeho důkazními návrhy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným
právním závěrům, jednak že obecný soud I. stupně rozhodoval
podjatě, a že o jeho námitce stran soudcovy podjatosti odvolací
soud nerozhodl způsobem odpovídajícím zákonu.
S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94
(publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky pod č. 10 - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck
1995) proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů
jako protiústavní zrušil.
Účastník řízení o ústavní stížnosti (senát 19 Co Krajského
soudu v Brně podáním své předsedkyně - § 30 odst. 3 zák. č.
182/1993 Sb.), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§ 42 odst. 3
zák. č. 182/1993 Sb.), se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že
důvody, které obecné soudy vedly k vydání jí napadených
rozhodnutí, jsou dostatečně zřejmé z jejich odůvodnění, proto také
na tato odůvodnění jako zcela vyčerpávající odkázal a navrhl, aby
Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl, když současně
- odkázav rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí - odmítl
stěžovatelovu výtku, že by se byl zákonným způsobem nevypořádal
s námitkou podjatosti soudce obecného soudu I. stupně.
Obdobné stanovisko zaujal k věci i vedlejší účastník (§ 76
odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); podle jeho názoru obecné soudy ve
svých rozhodnutích vycházely z dostatečně zjištěného skutkového
stavu tak, jak ten se podává z obsahu příslušného spisu, napadená
rozhodnutí odpovídají zákonu včetně rozhodnutí o vznesené námitce
podjatosti soudce soudu I. stupně, a proto také on Ústavnímu soudu
navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu
(Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 4 C 128/93) Ústavní soud
zjistil, že
stěžovatel u ústního jednání před obecným soudem I. stupně
dne 31. 1. 1995 (č. l. 54v označeného spisu) učinil důkazní návrh
na výslech sv. M. V.,
usnesením označeného soudu z téhož dne bylo rozhodnuto, že
"návrh na další dokazování se zamítá",
téhož dne byl vynesen rozsudek, jímž návrh stěžovatele byl
zamítnut,
ke svému důkaznímu návrhu se stěžovatel vrátil v opravném
prostředku (odvolání č. l. 64), v němž také podrobně rozvedl,
o jakých okolnostech navržená svědkyně by měla být vyslechnuta, a
že pro neúplnost skutkových zjištění domáhal se toho, aby
rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem zrušen.
Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 27
spisu okresního soudu) odvolací soud u tohoto jednání přečetl
"odvolání odpůrce (?) z č. l. 61 až 68, čestné prohlášení na č. l.
69 (jde o písemné vyjádření sv. V. předložené patrně stěžovatelem)
a podání na č. l. 96 (? - celý spis obsahuje pouze 84 očíslované
listy)" a aniž by o důkazních návrzích stěžovatele přednesených
v opravném řízení rozhodl, vynesl rozsudek, jímž v průběhu
opravného řízení formálně upravený návrh stěžovatele zamítl; podle
obsahu tohoto protokolu jiné důkazy u odvolacího jednání dne 24.
1. 1996, v němž věc pravomocně skončila, provedeny nebyly.
Z odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů nelze
zjistit, jaké důvody tyto soudy vedly k zamítnutí stěžovatelových
důkazních návrhů dotýkajících se nejen sv. V. (šlo též o návrhy na
provedení důkazu listinami - č. l. 77); nadto z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu (č. l. 80) se podává, že odvolací soud
řízení před soudem I. stupně "doplnil usnesením Okresního soudu
v Prostějově ze dne 28. 6. 1995, č. j. 5 D 703/93-25, osvědčením
o zápisu do evidence soukromě hospodařících rolníků Obecního úřadu
v Troubkách - Zdislavicích ze dne 1. 4. 1993 a smlouvou o uzavření
budoucí nájemní smlouvy", ačkoli, jak již řečeno, podle již
zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem dokazování
v průběhu odvolacího jednání v tomto rozsahu provedeno nebylo;
nezbývá proto než konstatovat, že "doplnění řízení", provedené
odvolacím soudem a z něj plynoucí jeho skutková zjištění, nejsou
v souladu se zákonem (§ 122 odst. 1 o. s. ř., § 211, § 118 odst.
1, § 123 o. s. ř.); jestliže totiž odvolací soud provedl zmíněné
dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera,
mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení
z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Podle přesvědčení
Ústavního soudu takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen
s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně
v rozporu též s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně
zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2
al. 2 in fine).
Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního
řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední
řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží
k základním nejen procesním, ale především též ústavním podmínkám
spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod),
v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.);
ostatně nejen nauka, ale i praxe obecných soudů posléze zmíněný
ústavní postulát jen stvrzuje přesvědčením, že účastník využitím
svého práva spolupůsobit při provádění důkazů přispívá k hodnocení
provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti
skutkových tvrzení (k tomu sr. Bureš a spol.: Občanský soudní řád
- komentář, Praha, 2. vydání).
Co do vlastních námitek ústavní stížnosti (pokud jde
o stěžovatelem navržené a soudem odmítnuté důkazy), shledal je
Ústavní soud ve smyslu své judikatury důvodné; jestliže občanský
soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje
náležitosti rozsudku (§ 157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí
i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit jakými úvahami se obecný
soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§ 152 odst. 2 o. s.
ř.), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu
nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění
rozhodnutí opomíjet, jak na to ostatně Ústavní soud již dříve
poukázal (nález č. 10 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995)
a jak také ústavní aspekty otázek spojených s prováděním
a hodnocením důkazů v řízení před soudem podrobně vyložil; postačí
proto na tento nález odkázat.
Naproti tomu neshledal Ústavní soud důvodné námitky
stěžovatele pokud dovozovaly pochybení odvolacího soudu stran
rozhodnutí o stěžovatelově námitce podjatosti soudce obecného
soudu I. stupně; nejen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ale
i z obsahu spisu (č. l. 72 až 74) se podává, že takto uplatněnou
námitkou se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. I když
podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že
námitkou podjatosti dotčený soudce z projednání a rozhodování
stěžovatelovy věci není vyloučen, mělo být jako rozhodnutí (§ 16
o. s. ř.) pojato (jako samostatný výrok) do znělky rozsudku
(v zásadě jde o samostatné procesní rozhodnutí, které obecně za
jistých podmínek může založit překážku rei iudicatae), nejde
o vadu, která by v posuzované věci se jakkoli dotkla ústavně
zaručených základních práv stěžovatele, a která by jako taková
podléhala ústavnímu přezkumu Ústavním soudem, a to tím spíše,
jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti věcně na své námitce
netrval a pochybení obecného soudu spatřuje toliko ve formě, jak
o ní bylo odvolacím soudem rozhodnuto.
Z důvodů, jak v tomto odůvodnění byly vyloženy, rozhodl proto
o podané ústavní stížnosti Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto
nálezu je patrno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se
nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 28. 11. 1996