Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 113/96 ECLI:CZ:US:1996:3.US.113.96 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal; lower courts failed to address evidence objections and bias claims properly.

Numero d'incarto III.ÚS 113/96
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against civil court judgments. The applicant argued that the courts violated his right to a fair trial by inadequately addressing his evidence objections and failing to properly rule on a claim of judicial bias. The Court held that while courts must explain why evidence is rejected, the lower courts sufficiently considered the bias objection within their reasoning, rendering the appeal without merit.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; čl. 36 Listiny základních práv a svobod; The right to participate in evidence-taking and the duty to provide reasons for judgments do not require a separate ruling on bias if the objection is adequately addressed in the main decision's reasoning.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint right to fair trial judicial bias evidence objections reasoning of judgment civil procedure Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Včas podanou (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a formálně
§ 77 odst. 3, 4, § 34 zák. č. 182/1993 Sb.
bezchybnou (§ 77 odst. 3, 4, § 34 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní
§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod),
čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky
§ 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
čl. 38 odst. 2 al. 2 in fine
§ 157 o. s. ř.
náležitosti rozsudku (§ 157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí
§ 152 odst. 2 o. s. ř.
§ 16 o. s. ř.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

K právu účastníků vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K povinnosti soudu komplexně odůvodnit své rozhodnutí

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě dne 28. 11. 1996 v ústním

jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. V.,

zastoupeného JUDr. B. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 24. 1. 1996, sp. zn. 19 Co 262/95, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn.

19 Co 262/95, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne

31. 1. 1995, sp. zn. 4 C 128/93, se z r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a formálně

bezchybnou (§ 77 odst. 3, 4, § 34 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní

stížností brojí stěžovatel proti pravomocným rozhodnutím obecných

soudů (rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna

1995 a Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 1996) a tvrdí, že

těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily

jeho ústavně zaručené základní právo [§ 72 odst. 1 písm. a) zák.

č. 182/1993 Sb.] vyplývající především z čl. 36 Listiny základních

práv a svobod a v důsledku toho též z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy

České republiky; porušení již zmíněného základního ústavně

zaručeného práva spatřuje jednak v tom, že oba obecné soudy v jeho

restituční věci (šlo o nároky na vydání movitých věcí, případně

povinnost zaplatit za ně náhradu ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb.,

v současně platném znění) se dostatečným způsobem nevypořádaly

s jeho důkazními návrhy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným

právním závěrům, jednak že obecný soud I. stupně rozhodoval

podjatě, a že o jeho námitce stran soudcovy podjatosti odvolací

soud nerozhodl způsobem odpovídajícím zákonu.

S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94

(publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České

republiky pod č. 10 - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck

1995) proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů

jako protiústavní zrušil.

Účastník řízení o ústavní stížnosti (senát 19 Co Krajského

soudu v Brně podáním své předsedkyně - § 30 odst. 3 zák. č.

182/1993 Sb.), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§ 42 odst. 3

zák. č. 182/1993 Sb.), se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že

důvody, které obecné soudy vedly k vydání jí napadených

rozhodnutí, jsou dostatečně zřejmé z jejich odůvodnění, proto také

na tato odůvodnění jako zcela vyčerpávající odkázal a navrhl, aby

Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl, když současně

- odkázav rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí - odmítl

stěžovatelovu výtku, že by se byl zákonným způsobem nevypořádal

s námitkou podjatosti soudce obecného soudu I. stupně.

Obdobné stanovisko zaujal k věci i vedlejší účastník (§ 76

odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); podle jeho názoru obecné soudy ve

svých rozhodnutích vycházely z dostatečně zjištěného skutkového

stavu tak, jak ten se podává z obsahu příslušného spisu, napadená

rozhodnutí odpovídají zákonu včetně rozhodnutí o vznesené námitce

podjatosti soudce soudu I. stupně, a proto také on Ústavnímu soudu

navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu

(Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 4 C 128/93) Ústavní soud

zjistil, že

stěžovatel u ústního jednání před obecným soudem I. stupně

dne 31. 1. 1995 (č. l. 54v označeného spisu) učinil důkazní návrh

na výslech sv. M. V.,

usnesením označeného soudu z téhož dne bylo rozhodnuto, že

"návrh na další dokazování se zamítá",

téhož dne byl vynesen rozsudek, jímž návrh stěžovatele byl

zamítnut,

ke svému důkaznímu návrhu se stěžovatel vrátil v opravném

prostředku (odvolání č. l. 64), v němž také podrobně rozvedl,

o jakých okolnostech navržená svědkyně by měla být vyslechnuta, a

že pro neúplnost skutkových zjištění domáhal se toho, aby

rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem zrušen.

Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 27

spisu okresního soudu) odvolací soud u tohoto jednání přečetl

"odvolání odpůrce (?) z č. l. 61 až 68, čestné prohlášení na č. l.

69 (jde o písemné vyjádření sv. V. předložené patrně stěžovatelem)

a podání na č. l. 96 (? - celý spis obsahuje pouze 84 očíslované

listy)" a aniž by o důkazních návrzích stěžovatele přednesených

v opravném řízení rozhodl, vynesl rozsudek, jímž v průběhu

opravného řízení formálně upravený návrh stěžovatele zamítl; podle

obsahu tohoto protokolu jiné důkazy u odvolacího jednání dne 24.

1. 1996, v němž věc pravomocně skončila, provedeny nebyly.

Z odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů nelze

zjistit, jaké důvody tyto soudy vedly k zamítnutí stěžovatelových

důkazních návrhů dotýkajících se nejen sv. V. (šlo též o návrhy na

provedení důkazu listinami - č. l. 77); nadto z odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu (č. l. 80) se podává, že odvolací soud

řízení před soudem I. stupně "doplnil usnesením Okresního soudu

v Prostějově ze dne 28. 6. 1995, č. j. 5 D 703/93-25, osvědčením

o zápisu do evidence soukromě hospodařících rolníků Obecního úřadu

v Troubkách - Zdislavicích ze dne 1. 4. 1993 a smlouvou o uzavření

budoucí nájemní smlouvy", ačkoli, jak již řečeno, podle již

zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem dokazování

v průběhu odvolacího jednání v tomto rozsahu provedeno nebylo;

nezbývá proto než konstatovat, že "doplnění řízení", provedené

odvolacím soudem a z něj plynoucí jeho skutková zjištění, nejsou

v souladu se zákonem (§ 122 odst. 1 o. s. ř., § 211, § 118 odst.

1, § 123 o. s. ř.); jestliže totiž odvolací soud provedl zmíněné

dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera,

mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení

z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Podle přesvědčení

Ústavního soudu takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen

s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně

v rozporu též s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně

zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2

al. 2 in fine).

Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního

řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední

řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží

k základním nejen procesním, ale především též ústavním podmínkám

spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod),

v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.);

ostatně nejen nauka, ale i praxe obecných soudů posléze zmíněný

ústavní postulát jen stvrzuje přesvědčením, že účastník využitím

svého práva spolupůsobit při provádění důkazů přispívá k hodnocení

provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti

skutkových tvrzení (k tomu sr. Bureš a spol.: Občanský soudní řád

- komentář, Praha, 2. vydání).

Co do vlastních námitek ústavní stížnosti (pokud jde

o stěžovatelem navržené a soudem odmítnuté důkazy), shledal je

Ústavní soud ve smyslu své judikatury důvodné; jestliže občanský

soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje

náležitosti rozsudku (§ 157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí

i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit jakými úvahami se obecný

soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§ 152 odst. 2 o. s.

ř.), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu

nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění

rozhodnutí opomíjet, jak na to ostatně Ústavní soud již dříve

poukázal (nález č. 10 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995)

a jak také ústavní aspekty otázek spojených s prováděním

a hodnocením důkazů v řízení před soudem podrobně vyložil; postačí

proto na tento nález odkázat.

Naproti tomu neshledal Ústavní soud důvodné námitky

stěžovatele pokud dovozovaly pochybení odvolacího soudu stran

rozhodnutí o stěžovatelově námitce podjatosti soudce obecného

soudu I. stupně; nejen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ale

i z obsahu spisu (č. l. 72 až 74) se podává, že takto uplatněnou

námitkou se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. I když

podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že

námitkou podjatosti dotčený soudce z projednání a rozhodování

stěžovatelovy věci není vyloučen, mělo být jako rozhodnutí (§ 16

o. s. ř.) pojato (jako samostatný výrok) do znělky rozsudku

(v zásadě jde o samostatné procesní rozhodnutí, které obecně za

jistých podmínek může založit překážku rei iudicatae), nejde

o vadu, která by v posuzované věci se jakkoli dotkla ústavně

zaručených základních práv stěžovatele, a která by jako taková

podléhala ústavnímu přezkumu Ústavním soudem, a to tím spíše,

jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti věcně na své námitce

netrval a pochybení obecného soudu spatřuje toliko ve formě, jak

o ní bylo odvolacím soudem rozhodnuto.

Z důvodů, jak v tomto odůvodnění byly vyloženy, rozhodl proto

o podané ústavní stížnosti Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto

nálezu je patrno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se

nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 28. 11. 1996