Constitutional Court dismissed appeal claiming conviction based solely on expert report violated fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging a criminal conviction for attempted assault. The applicant argued that the lower courts relied exclusively on a single expert report, violating the principle of in dubio pro reo and fair trial standards. The court held that it lacks jurisdiction to review factual assessments and found the conviction supported by multiple corroborating pieces of evidence beyond the expert opinion.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not exercise general judicial power and cannot annul court decisions merely because they disagree with the evaluation of evidence or because the principle of in dubio pro reo was not explicitly invoked, provided the facts are established with certainty.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatele P. B., právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Hasalou, Langrova 7, Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 1. 2009 sp. zn. 1 T 345/2008 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 2 To 109/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 7. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Stěžovatel byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let a podmíněným odkladem na dobu 3 let. Deliktního jednání se měl dopustit tím způsobem, že nožem zaútočil na svoji manželku, které způsobil zranění, vyžadující osmi až devítitýdenní léčení. Stěžovatel v trestním řízení využil svého práva ve věci nevypovídat, stejného práva využila i poškozená R. P. a i ostatní ve věci zjištění svědci. Ač byla věc původně odložena, neboť s trestním stíháním nedala poškozená souhlas, po zpracování znaleckého posudku bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a spáchaný skutek byl kvalifikován jako pokus o ublížení na zdraví. Dle náhledu stěžovatele se oba soudy spokojily s důkazním stavem takovým, že jediný nepřímý důkaz, znalecký posudek, zajištěný před zahájením trestního stíhání, nikoli jako neodkladný a neopakovatelný úkon, který vychází i z vyjádření svědků či stěžovatele, postačil k uznání viny a jeho odsouzení. Znalecký posudek je v tomto případě ne zcela usvědčujícím důkazem, a to zejména ve spojení s výslechem soudního znalce v hlavním líčení, a který ani neoznačuje konkrétního pachatele, pouze uvádí určitou, dle znalce pravděpodobnou, variantu děje. Stěžovatel se v předmětné ústavní stížnosti snaží zpochybnit samotný znalecký posudek poukazem na nedostatečnou zdravotní dokumentaci. V souvislosti s uvedeným upozornil stěžovatel též na nerespektování zásady in dubio pro reo. Dále stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, a to především nálezy I. ÚS 49/06,
III. ÚS 299/06
,
I. ÚS 74/06
,
IV. ÚS 438/2000
,
I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 532/01
a
II. ÚS 254/08
.
III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
V tomto konkrétním případě se jednalo o spáchání trestného činu, jehož prokázání nelze s ohledem na přístup přímých svědků považovat za snadné, tato skutečnost se projevila též v pečlivosti hodnocení předložených nepřímých důkazů. S tvrzením stěžovatele, dle něhož byl odsouzen na základě jediného nepřímého důkazu, nelze souhlasit, neboť jak plyne z napadených usnesení, vyšly soudy krom znaleckého posudku též z výpovědi znalce, zprávy lékařského zařízení (v níž sama poškozená uvedla, že ke zranění došlo při potyčce s manželem), chorobopisu poškozené a celkových okolností případu, od nichž nelze při hodnocení rovněž odhlížet. Dle náhledu Ústavního soudu se soudy obecné předmětným případem náležitě zabývaly a své závěry odůvodnily takovým způsobem, že nevzniká pochybnost o zachování spravedlivého soudního procesu. Proto také neshledává Ústavní soud důvodu pro uplatnění své kasační pravomoci.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu