Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2593/07 ECLI:CZ:US:2009:1.US.2593.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaints as inadmissible due to improper standing and lack of constitutional violation.

Numero d'incarto I.ÚS 2593/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaints filed by a union member and the independent trade union regarding their inability to be represented in a personality protection lawsuit. The Court found the union's complaint inadmissible because it was not a party to the underlying civil proceedings, and the member's complaint was deemed clearly unfounded. Consequently, the Court ruled that it cannot review ordinary civil procedure decisions unless they directly violate fundamental rights guaranteed by the Constitution.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if filed by persons clearly unauthorized or if the claims are clearly unfounded, particularly when the decision does not constitute a violation of fundamental rights protected by the Constitution.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility improper standing in constitutional review clearly unfounded constitutional claim fundamental rights protection scope trade union representation rights civil procedure constitutional review Union of Czechoslovak Trade Unions

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle § 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
§ 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 26 odst. 1 OSŘ
Vyšly zejména z jejích stanov a odmítly, že by ve skutečnosti šlo o odborovou organizaci ve smyslu § 26 odst. 1 OSŘ.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. R. a 2) Nezávislé odborové komise, odborové organizace, se sídlem Praha 5, Šárovo kolo 2/981, obou zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2007, čj. 37 C 20/2004 - 60, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, čj. 1 Co 51/2007 - 79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo připuštěno zastoupení stěžovatele M. R. Nezávislou odborovou komisí ve sporu o ochranu osobnosti. Stěžovatelé tvrdí, že zmíněnými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 27 odst. 1 - 3 Listiny základních práv a svobod i práv vyplývajících z Úmluvy MOP č. 87.

V řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 20/2004, o ochranu osobnosti, uvedený soud přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a nepřipustil zastoupení stěžovatele jmenovanou odborovou organizací ve zmíněném řízení. K odvolání stěžovatele i jmenované odborové organizace proti výroku o nepřipuštění zmíněného zastoupení, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2007, čj. 1 Co 51/2007 - 79, usnesení Městského soudu potvrdil. Právní mocí tohoto rozhodnutí stěžovatel pozbyl právo na to, aby byl v řízení zastoupen bezplatně zmíněnou odborovou organizací, které udělil plnou moc v souladu s ustanovením § 26 OSŘ. Stěžovatel upozornil, že napadená rozhodnutí obecných soudů, která mu neumožnila nechat se zastupovat stěžovatelkou - odborovou organizací, jsou nejen v rozporu se zákonem, ale též se shora citovanými základními právy stěžovatele a stěžovatelky. Je nepochybné, že stěžovatelka je odborovou organizací a stěžovatel je členem této organizace, obecné soudy však obě skutečnosti bez jakéhokoliv dokazování zpochybnily.

Podle názoru stěžovatele, i když napadená rozhodnutí jsou pouze procesního charakteru, a tudíž méně významná, ani taková rozhodnutí, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, nejsou vyloučena z přezkumu prostřednictvím ústavní stížnosti, pokud se dotýkají práva na soudní ochranu, na právní pomoc od počátku řízení a zasahují i do práva na svobodu odborově se sdružovat.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle § 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní stížnost stěžovatelky Nezávislé odborové komise, odborové organizace, byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z řízení před obecným soudem, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, je přitom zjevné, že stěžovatelka Nezávislá odborová komise, odborová organizace, nebyla účastníkem řízení. Naopak, v dané věci šlo pouze o to, zda stěžovatelka může v daném občanském soudním řízení zastupovat stěžovatele M. R. Nelze tedy hovořit o tom, že by stěžovatelka v dané věci mohla být aktivně legitimována k podání této ústavní stížnosti. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, což je důvodem pro její odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatele M. R., jedná se o návrh zjevně neopodstatněný.

Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod, zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 68/93

).

K otázkám zastupování odborovou organizací se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil, například v usnesení

sp. zn. I. ÚS 43/95

,

sp. zn. III. ÚS 356/97

a naposledy zejména v usneseních

sp. zn. III. ÚS 1564/07

,

sp. zn. III. ÚS 401/07

a

sp. zn. II. ÚS 2928/07

, na něž lze odkázat. Vzhledem k totožnosti problematiky, nastíněné v této ústavní stížnosti, Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od svých závěrů ani v posuzované věci.

Pokud jde o konkrétní okolnosti přezkoumávané věci, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, z jakých důvodů obecné soudy zastoupení stěžovatele Nezávislou odborovou komisí nepřipustily. Vyšly zejména z jejích stanov a odmítly, že by ve skutečnosti šlo o odborovou organizaci ve smyslu § 26 odst. 1 OSŘ. Pro případ, že by tomu tak bylo, měly za to, že by toto zastupování, vzhledem k předmětu daného soudního řízení, překračovalo rámec odborové činnosti dané organizace. Obecné soudy svůj závěr v napadených rozhodnutích dostatečně srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud zde neshledal žádný přesah do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh částečně podaný osobou neoprávněnou a částečně zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu