Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1002/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.1002.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding administrative court's refusal to award litigation costs. The court held that mere disagreement with cost allocation does not violate constitutional rights. The court ruled that the Constitutional Court is not a super-review instance for ordinary legal interpretations. The court found no disproportionate burden on the complainant's constitutionally guaranteed rights. The court emphasized that ordinary courts have the authority to interpret administrative procedural law. The court concluded that the refusal to award costs did not require a constitutional review. The court determined that the complainant's withdrawal of the lawsuit after the decision was annulled was a relevant factor. The court stated that the refusal to award costs was not an excessive burden. The court affirmed that the ordinary court's decision was within its jurisdiction. The court rejected the claim that the refusal violated the right to a fair trial.

Numero d'incarto IV.ÚS 1002/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the complainant against the City Court in Prague's refusal to award litigation costs. The complainant argued that the court's decision caused financial harm and violated her rights, noting that she withdrew her lawsuit after the administrative decision was annulled by the Ministry of the Interior. The court ruled that the Constitutional Court is not a super-review instance and cannot intervene in ordinary legal interpretations unless they contradict factual findings or lack justification. Consequently, the court determined that the refusal to award costs did not constitute a disproportionate burden on the complainant's constitutionally guaranteed rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní soud není superrevizní instancí a nepřezkumuje běžná práva, pokud nezpůsobuje porušení základních práv; rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není zásah do ústavně zaručených práv, pokud není nepřiměřené.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal litigation costs award administrative procedure law fair trial rights super-review instance limitation procedural withdrawal effect disproportionate burden test

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky E. E., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Příkop 8, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 368/2008-17 ze dne 30. ledna 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv vyplývajících z čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného výroku rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 368/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 6 Ca 368/2008-17 ze dne 30. ledna 2009 zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie v Praze č. j. CPR-13515/ČJ-2008-9CPR-C216 (dále jen "rozhodnutí Policie ČR") podané stěžovatelkou (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatelka vzala žalobu zpět poté, co Ministerstvo vnitra ČR v přezkumném řízení žalobou napadené rozhodnutí Policie ČR zrušilo.

Stěžovatelka nesouhlasí s nepřiznáním náhrady nákladů řízení její osobě. Především má za to, že k zastavení řízení došlo v důsledku jejího uspokojení nadřízeným správním orgánem Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, a vyskytla se tak v procesní situaci, která jí z důvodu jejího uspokojení zrušením napadeného rozhodnutí umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení. Dále stěžovatelka namítá, že ve srovnatelných případech jako je její tentýž soud rozhodl, že žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení. Tím, že stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení jí měla být způsobena též majetková újma.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další přezkumnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem navíc není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 68/93

).

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí především z hlediska zachování ústavně zaručených práv, především pak práva na spravedlivý proces, opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález

sp. zn. I. ÚS 653/03

). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 303/02

nebo

sp. zn. III. ÚS 529/04

). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení § 60 soudního řádu správního.

V daném případě stěžovatelka vzala žalobu zpět poté, co Ministerstvo vnitra ČR v přezkumném řízení žalobou napadené rozhodnutí Policie ČR zrušilo, a navrhla, aby jí soud s ohledem na tuto skutečnost přiznal náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení je především závislý na úspěchu navrhovatele ve věci dle ustanovení § 60 soudního řádu správního. V daném případě zpětvzetí správní žaloby stěžovatelkou je ovšem podle náhledu Ústavního soudu založen důvod pro aplikaci ustanovení § 60 odst. 3 soudního řádu správního, věta druhá, které přiznává navrhovateli nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, vzal-li podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno (návrh vzat zpět) pro uspokojení navrhovatele. Ústavní soud sdílí pochybnosti stěžovatelky o způsobu, jakým obecný soud v daném případě interpretoval ustanovení § 60 odst. 3 soudního řádu správního, neboť podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě bylo na místě stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení přiznat. Ústavní soud je však orgánem ochrany ústavnosti, který je povolán ke zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze v případech, kdy shledal v jejich postupu nebo rozhodnutí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak již bylo konstatováno, nelze v každém porušení aplikovaného podústavního předpisu spatřovat zásah do ústavně zaručených práv a svobod odůvodňující derogační zásah Ústavního soudu. V daném případě má Ústavní soud za to, že rozhodnutí, jímž žádnému účastníku nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, stěžovatelku nepřiměřeně nezatíží a nepředstavuje tak zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod takové intenzity, která by derogační zásah Ústavního soudu vyžadovala.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu