Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 529/04 ECLI:CZ:US:2005:3.US.529.04 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on litigation costs as mere procedural rights do not violate fundamental rights.

Numero d'incarto III.ÚS 529/04
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by five parties against a regional court's decision regarding litigation costs. The lower court denied cost reimbursement because the appellants' success in the main claim was deemed roughly equal to the respondent's, despite the appellants winning on a specific accessory claim exceeding 91% of the total award. The court ruled that disputes over litigation costs generally do not reach the intensity required to constitute a violation of fundamental rights, and thus fall outside the scope of constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 90 of the Constitution; Article 36, 37, 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms: Constitutional complaints regarding litigation cost allocation are inadmissible unless the lower court's decision involves an arbitrary exercise of discretion that directly violates a fundamental right.

Parole chiave

Generato dall'IA
litigation costs constitutional complaint fundamental rights procedural rights arbitrary discretion civil procedure costs of proceedings

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 90 of the Constitution
Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 37 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 38 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Civil Procedure Code § 142
Civil Procedure Code § 220
Civil Procedure Code § 224

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

III.ÚS 529/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 529/04

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. MUDr. V. Ch., 2. V. E., 3. Z. E., 4. J. Z. a 5. B. K., všech zastoupených JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem v Nymburku, Boleslavská 137, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, čj. 28 Co 195/2004-374, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v části týkající se nákladů řízení rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, čj. 28 Co 195/2004-374, s tím, že uvedený soud rozhodoval v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 12. 2003, čj.

7 C 341/93-339, ve vyhovujícím výroku tak, že návrh stěžovatelů, aby bylo žalované, Zemědělské akciové společnosti Podchotucí, a. s., uloženo zaplatit stěžovatelům (jakožto žalobcům) z přiznané částky (představující náhradu za živý a mrtvý inventář) 16% úrok z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, se zamítá, a dále jím bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně; v dalších napadených výrocích pak bylo prvostupňové rozhodnutí odvolacím soudem potvrzeno a současně jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jde-li o náhradu nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně, Krajský soud v Praze konstatoval, že po změně rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. je úspěch účastníků v řízení zhruba rovnocenný, neboť stěžovateli nárokované, avšak jim nepřiznané příslušenství tvořilo částku převyšující samotnou jistinu; proto bylo třeba postupovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ze stejných důvodů bylo rozhodnuto odvolacím soudem i o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.).

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že je třeba se zabývat otázkou výkladu obsahu procesněprávního ustanovení "úspěchu ve věci" a že oni jsou toho názoru, že rozhodujícím kritériem pro posouzení úspěchu ve věci je rozhodnutí o předmětu řízení, nikoliv tedy jeho příslušenství, a jim byl přiznán nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře v rozsahu větším než 91 %. Z toho stěžovatelé dovozují, že byli v řízení vymezeném jeho předmětem úspěšní. Argumentují přitom odkazem na ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., jakož i tím, že pokud by soudní řízení bylo zatíženo značnými průtahy, mohli by se stěžovatelé dokonce dostat do pozice účastníka ve sporu neúspěšného, jenž by byl uznán povinným hradit náklady řízení. V návaznosti na to stěžovatelé poukázali na skutečnost, že soud jim sice přisoudil jejich nárok, ale učinil-li tak po déle trvajících průtazích, pak vzhledem k výroku o nákladech řízení je takové rozhodnutí poškozuje a vystavuje je ve vztahu k žalované nerovnému postavení, a to za situace, kdy žalovaná v důsledku deseti let trvajícího sporu těží z toho, že jim neoprávněně zadržuje náhradu, která jim měla být vydána ve lhůtě 60 dnů. Závěrem stěžovatelé poukazují na to, že na nastolenou problematiku je nutno nazírat prostřednictvím základních ústavních práv, jakož i s ohledem na právní prostředí v ČR, v němž je otázka nákladů soudního řízení z přezkumné pravomoci soudů v rámci mimořádných opravných prostředků vyňata. Vzhledem k tomu stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek ve výroku, týkajícím se náhrady nákladů řízení mezi stěžovateli a žalovanou před soudem prvního i druhého stupně, zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999,

sp. zn. IV. ÚS 10/98

, ze dne 4. 2. 2003,

sp. zn. I. ÚS 30/02

, ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

, nepubl.). Nutno vycházet z toho, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.

Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají obecnému soudu porušení ustanovení § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn. III. ÚS 224/98

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001,

II. ÚS 444/01

, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).

Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Krajský soud v Praze své rozhodnutí, jde-li o náklady řízení, řádně zdůvodnil, přičemž jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování. Zákon totiž stěžovateli přednesenou otázku, zda pod pojmem "plný úspěch" ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. nutno rozumět situaci, že je žalobě na plnění vyhověno ve skutečně celém rozsahu či že je vyhověno jen "zčásti", kdy zamítavý výrok se týká jen příslušenství, výslovně neřeší, a tak je zde obecným soudům vytvořen poměrně široký prostor pro vlastní uvážení. Jinak řečeno, i kdyby se Ústavní soud s názory stěžovatelů ztotožnil a dospěl by k závěru, že obecné soudy posoudily danou otázku z hlediska věcného nesprávně, necítí se oprávněn v tomto ohledu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat, protože se nejedná o věc dosahující ústavněprávní dimenze.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2005