Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3012/07 ECLI:CZ:US:2008:4.US.3012.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and costs liability violated fundamental rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 3012/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings ordering him to pay state detention costs. The applicant argued that his conviction for fraud and subsequent costs liability violated his right to a fair trial and due process. The court found no constitutional issues because the applicant had already exhausted all available legal remedies, including appeals and previous constitutional complaints, regarding the conviction and detention measures.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must dismiss a constitutional complaint if the applicant has not exhausted all available legal remedies or if the contested decisions do not require constitutional review.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint dismissal detention costs liability fair trial rights legal remedies exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007 č. j. 6 To 62/2007-4024 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2003 č. j. 1 T 7/02-2892, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na zásah do jeho základních práv a svobod zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 23, čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 a 3, čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rovněž pak čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2003 č. j. 1 T 7/02-2892 mu byla uložena v bodě II. výroku povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby. Jeho stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007 č. j. 6 To 62/2007-4024 zamítnuta. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že pro rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit náklady vazby nebyly splněny zákonné podmínky. Stížnostní soud se podle jeho názoru nevypořádal s jeho stížnostními důvody, neboť v jeho případě nebyly naplněny vazební důvody včetně hrozícího vysokého trestu a stěžovatel nebyl adekvátně důkaznímu stavu v jeho věci zbaven všech obvinění a vazba mu znemožnila řádnou obhajobu. Soud vycházel ze zjevně nepravdivých tvrzení, že vazba byla zákonná, protože se stěžovatel měl opakovaně nedostavovat k vyšetřovacím úkonům, při pokusech o předvedení nebyl zastižen a nepřebíral poštu. Tato tvrzení však podle stěžovatele neměla oporu v trestním spise a bylo tak v souvislosti s jeho vzetím do vazby zakládáno rovněž porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 152 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád nebo "tr. ř."), učiněným obecnými soudy a s ohledem na zmíněné zásahy do jeho základních práv a svobod navrhuje, aby Ústavní soud shora označená napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a zároveň rozhodl, že náklady jeho právního zastoupení hradí stát.

II. 3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 7/02 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze.

4. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ústavní práva stěžovatele vyplývající z Listiny nebyla v řízení nijak zkrácena či porušena a v řízení bylo postupováno důsledně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a dalších právních předpisů.

5. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III. 6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již vznesl v podané stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že stížnostní soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.

7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika se závěry usnesení stížnostního soudu, který konstatoval, že předmětem přezkoumání napadeného usnesení o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby není zkoumání důvodů vazby, ale pouze, zda ve věci byl stěžovatel pravomocně uznán vinným. K této základní a v podstatě jediné stěžovatelově námitce, že se oba obecné soudy nevypořádaly s otázkou, zda byly naplněny vazební důvody a znovu neposoudily důkazní a právní stav stěžovatelova obvinění, Ústavní soud předně uvádí, že náklady trestního řízení, které podle ustanovení § 151 odst. 1 a 2 tr. ř. prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání jeho viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení § 152 odst. 1 tr. ř. Uvedená ustanovení trestního řádu je třeba vztáhnout i na případ stěžovatele, který byl vzat do vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2002 sp. zn. Nt 39/2002 (č.l. 241-2) s ohledem na jeho stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a pro další trestné činy.

9. Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjišťuje, stěžovatel v průběhu vazby trvající od 7. 2. 2002 do 20. 12. 2002 uplatňoval opakovaně ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů vztahujícím se k vazebním důvodům a k trvání vazby opravné prostředky, včetně podaných ústavních stížností (

sp. zn. I. ÚS 538/02

,

II. ÚS 681/02

,

III. ÚS 679/02

), jimiž se obecné soudy i Ústavní soud zabývaly. Rovněž proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 č. j. 1 T 7/02-2812 stěžovatel uplatnil opravné prostředky včetně dovolání (vedeného pod sp. zn. Tdo 52/2004) a ústavní stížnosti (

sp. zn. III. ÚS 243/04

). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se v rozsudku ze dne 16. 6. 2003 č. j. 6 To 27/03-2878 stěžovatelem podaným odvoláním podrobně zabýval, kdy část odsuzujícího výroku o vině stěžovatelem napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, ponechal však v platnosti výrok o stěžovatelově vině ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z. Nejvyšší soud i Ústavní soud pak stěžovatelem uplatněné opravné prostředky svými rozhodnutími odmítly. Stěžovatel tak ve vztahu k rozhodnutím o vazbě a rovněž ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze uplatnil dostupné opravné prostředky, jimiž se příslušné soudy patřičně zabývaly.

10. V ústavní stížností napadených rozhodnutích obecné soudy vzhledem k výše konstatovanému průběhu řízení dovodily v návaznosti na ustanovení § 152 odst. 1 písm. a) tr. ř., že stěžovatel byl pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z. korespondujícím trestnému činu podvodu, pro který bylo vedle dalších trestných činů zahájeno trestní stíhání stěžovatele vedené v předmětné době vazebně, kdy pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 byl tak zákonným podkladem pro vydání usnesení o náhradě nákladů trestního řízení podle § 152 odst. 1 písm. a) tr. ř. Po zvážení všech tvrzení stěžovatele proto Ústavní soud s ohledem na výše shrnutou argumentaci neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by posuzovanou věc posouvalo do ústavněprávní roviny, kdy toliko tato rovina by odůvodňovala jeho zásah.

11. Ke stěžovatelem předkládanému výčtu ustanovení Listiny a Úmluvy, do nichž měla napadená rozhodnutí obecných soudů zasáhnout, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel k těmto svým tvrzením neuvádí jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci, jíž by se Ústavní soud mohl konkrétně zabývat a k ní se vyjádřit.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu