Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding TV broadcast fines and freedom of expression claims.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by CET 21, spol. s r. o., against a fine imposed for broadcasting content deemed inappropriate for children. The court found that the lower courts correctly applied the law and that the broadcast did not violate constitutional rights. Consequently, the court ruled that the complaint was clearly unfounded and lacked any basis contradicting constitutional principles.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded without substantive examination if the lower courts' decisions comply with laws and constitutional principles, and the complainant fails to demonstrate a violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CET 21, spol. s r. o., se sídlem V Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 4 As 36/2007-121, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 231/2001 Sb."), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh na zrušení označených ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 17 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 328/2006 se podává následující.
Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "žalované") ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Ppo/147/05, č. j. 5878/06, byla stěžovatelce za porušení povinnosti dle § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč, neboť na programu Nova dne 2. 10. 2005 od 20.00 do 21.55 hod. odvysílala díl v rámci série pořadů Big Brother, ve kterém byly zjištěny "nevhodné formy komunikace, vulgarita, hrubost, destruktivní komunikace, pro děti nevhodná prezentace sexuální tematiky - zejména odosobněná komunikace, manipulace a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících".
O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 10 Ca 328/2006-62, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Poté, co sám provedl další navržené důkazy, dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované je založeno na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, a za adekvátní měl i hodnocení odvysílaného pořadu z hledisek zákona č. 231/1995 Sb.; uloženou sankci za správní delikt pak shledal přiměřenou povaze zjištěného protiprávního jednání.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala; Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl, jelikož po přezkoumání stěžovatelčiných námitek neshledal důvodným žádný ze stížnostních bodů.
Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti míní, že série televizních pořadů, odvysílaná pod názvem "Big Brother", "byla chráněna ústavně zaručeným právem na svobodu projevu a na informace", a zákonné podmínky pro jeho omezení dány nebyly. V podrobnostech proti napadenému rozhodnutí namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal dostatečně s námitkou, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., přičemž je podle jejího názoru vůbec otázkou, zda za situace, kdy ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. obsahuje "krajně neurčité" pojmy, bylo možno se s ní dostatečně vypořádat. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká rovněž - coby nesprávný - úsudek, že byla již v minulosti upozorněna na porušení zákona a že jí byla stanovena lhůta k nápravě ve smyslu § 59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.); připomíná, že s ní byla vedena správní řízení i za odvysílání jiných dílů série a různými senáty městského soudu byla většina napadených správních rozhodnutí zrušena, popřípadě došlo k moderaci uložené pokuty. Rozhodnutím žalované jí byla uložena sankce i za "nevhodné formy komunikace, vulgarita", ačkoliv v době jeho následného "vypravení" a doručení již nabylo účinnosti (dnem 31. 5. 2006) ustanovení § 32 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb., podle nějž již porušení tam uvedené právní povinnosti (nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky...) správním deliktem nebylo. Důvod návrhu na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. pak stěžovatelka shledává v tom, že svojí neurčitostí a nejasností odporují principům demokratického právního státu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V usnesení ze dne 23. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 219/04
(stejně jako později, kupříkladu v usnesení
sp. zn. II. ÚS 1187/07
či v usnesení
sp. zn. III. ÚS 2191/07
), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Ústavní soud rovněž opakovaně dospívá k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Klíčové je, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu a závěrů soudního řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními ze dne 3. 9. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 1979/08
, ze dne 4. 11. 2008,
sp. zn. IV.ÚS 2449/08
, a ze dne 11. 11. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 2549/08
- odmítl, neshledávaje po přezkoumání napadených rozhodnutí "nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky ... včetně ... čl. 17 a čl. 39 Listiny" (srov.
sp. zn. IV. ÚS 1979/08
). Podle závěrů, podávajících se z usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1979/08
, rozhodl Nejvyšší správní soud "v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině" a jeho rozhodnutí je "přehledně, srozumitelně a ... podrobně odůvodněno"; bez "jakýchkoli pochyb" se též Nejvyšší správní soud "dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.". K řečenému pak v usnesení
sp. zn. IV.ÚS 2449/08
Ústavní soud doplnil, že zde "tvrzený zásah do práva na svobodu projevu a šíření informací je zjevně souladný s nároky kladenými Listinou i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod; na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že podmínky tohoto zásahu jsou vymezeny poměrně abstraktně".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Námitka, že jednání stěžovatelky již nebylo ke dni "vypravení" rozhodnutí (a následného doručení) správním deliktem, je bezvýznamná, jestliže není pochybné, že v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo, jakož i v době, kdy o něm bylo rozhodováno, toto jednání zakládalo porušení právní povinnosti, za niž bylo možné uložit příslušnou sankci [§ 32 odst. 1 písm.g), § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/20021 Sb.]. Byť se lze ztotožnit s přiléhavým hodnocením Nejvyššího správního soudu, že postup žalované, jestliže oznámila stěžovatelce výsledek řízení po více něž půl roce od vydání rozhodnutí, je nesouladný se "zásadou efektivnosti správního procesu" a s principy řádné státní správy, je zjevné, že (jen) tímto "nevhodným" postupem k porušení namítaných (ústavních) práv stěžovatelky dojít nemohlo.
Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, a musí být odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu