Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 523/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.523.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding land restitution rights and procedural fairness. The Court rejects the claim that lower courts violated fundamental rights. The Court upholds the principle of legal certainty and the binding nature of its own precedent. The Court finds the lower courts acted constitutionally by respecting established jurisprudence. The Court concludes the complaint is clearly unfounded and lacks merit. The Court emphasizes the distinction between constitutional and ordinary law review. The Court affirms the applicant's right to access courts was not violated.

Numero d'incarto IV.ÚS 523/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings on land restitution. The applicant argued that the courts violated his fundamental rights by failing to respect specific Constitutional Court precedents regarding the transfer of land claims. The Court determined that its role is limited to reviewing constitutionality, not the correctness of ordinary law application, and that the lower courts correctly followed binding precedent. Consequently, the Court ruled the complaint was clearly unfounded and rejected the claim of procedural unfairness.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a); Ústava ČR čl. 83 odst. 2; Ústavní soud odmítá ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, pokud stěžovatel nesouhlasí s závěry soudů, aniž by došlo k porušení základních práv, a pokud soudy ústavně konformně respektovaly judikaturu Ústavního soudu.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal land restitution rights precedent binding force procedural fairness principles access to court rights constitutional review scope legal certainty doctrine

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Dodatečný protokol č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Listina základních práv a svobod
Ústava České republiky
§ 4 občanského zákoníku
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou podle ustanovení § 4 občanského zákoníku domáhal vydání náhradních pozemků, které sám vyhledal, neboť žalovaný své povinnosti ze zákona řádně neplnil a vůči stěžovateli se ocitl v pozici dlužníka.
§ 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě
531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č.
§ 11 zákona o půdě
in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 3, Husinecká 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007 č. j. 15 Co 307/2007-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. března 2007 č. j. 23 C 371/2005-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. února 2008 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny, jakož i principů obsažených v čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 23 C 371/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 13. září 2005 domáhal vydání náhradních pozemků v k. ú. Uhříněves po žalovaném Pozemkovém fondu České republiky (dále jen "žalovaný") z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. června 2003. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. března 2007 č. j. 23 C 371/2005-50 žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o převodu pozemků v k. ú. Uhříněves zamítl. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007 č. j. 15 Co 307/2007-63 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou podle ustanovení § 4 občanského zákoníku domáhal vydání náhradních pozemků, které sám vyhledal, neboť žalovaný své povinnosti ze zákona řádně neplnil a vůči stěžovateli se ocitl v pozici dlužníka. Ve věci rozhodujícím soudům vytýkal, že nerespektovaly právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezech

sp. zn. III. ÚS 495/02

,

sp. zn. III. ÚS 495/05

a

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

(http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") se Ústavní soud ve svých rozhodnutí opakovaně zabýval.

Nálezem pléna Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Čtvrtý senát Ústavního soudu je závěry pléna v citovaném nálezu učiněnými vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu

sp. zn. III. ÚS 495/02

, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd), a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález

sp. zn. III. ÚS 495/05

, bod 29 a 30) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace.

Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (srov. též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2913/07

,

II. ÚS 3008/07

nebo

I. ÚS 86/08

in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu