Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding enforcement costs and legal interpretation. The court rejects claims that enforcement costs should be borne by the executor when enforcement is halted due to lack of assets. The court finds the lower court's decision compliant with constitutional rights and established legal principles. The court emphasizes that the legislature's intent to change the law does not require courts to apply pre-existing interpretations of repealed statutes. The court notes that similar complaints have already been rejected in previous decisions. The court concludes that the complaint is clearly unfounded and dismisses it without a hearing. The court states that the complaint is clearly unfounded and dismisses it without a hearing. The court states that the complaint is clearly unfounded and dismisses it without a hearing.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a judicial executor against a regional court's decision regarding enforcement costs. The applicant argued that he should bear enforcement costs when enforcement was halted due to the debtor's lack of assets, claiming this violated his constitutional rights and the principle of proportionality. The court rejected these arguments, noting that the applicant's claim had already been previously evaluated and found unfounded in similar past decisions. Consequently, the court determined the complaint was clearly unfounded and dismissed it without a hearing.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the alleged violation of fundamental rights has already been previously adjudicated and the contested decision is consistent with those prior findings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, se sídlem Bryksova 763/46, 198 00 Praha 9, zastoupeného Mgr. et Mgr.Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 12. 2007 č. j. 30 Co 731/2007-48, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a 1) FAST FINANCE, s. r. o., IČ 26116006, se sídlem Hradební 9/768, Praha 1, a 2) L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 4 odst.1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a právo na soudní a jinou ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 18. 5. 2007 č. j. Nc 4604/2003-16 dříve nařízenou exekuci podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavil a rozhodl, že oprávněný (vedlejší účastník č. 1) je povinen zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 6 151,10 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se oprávněný odvolal. Odvolací soud usnesením napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů stěžovatele změnil tak, že náklady exekuce ve výši 8 568,-Kč uložil zaplatit povinnému.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v případech zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetnému povinnému ve skutečnosti to, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor. To je podle jeho názoru nepřípustné a povinnost k náhradě uvedených nákladů by tak měla být stanovena oprávněnému. Tvrdí, že takové rozhodnutí je v rozporu s kogentním ustanovením § 3 exekučního řádu a v tomto směru jde o neústavní rozhodnutí. Dále se odvolává na to, že na soudního exekutora je delegována část soudní pravomoci a při výkonu exekuční činnosti má postavení veřejného činitele. Je ze zákona povinen exekuci provádět, a to i když lze očekávat, že výtěžek exekuce nepostačí ani ke krytí jejích nákladů a dojde k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného. I když je současně podnikatelem, je jeho možnost podnikání významně omezena právě jeho veřejnoprávním posláním.
V napadeném rozhodnutí spatřuje odepření nároku soudního exekutora na úplatu za činnost, kterou musel vykonat ve veřejném zájmu. Tím je ohrožena jeho nezávislost a nestrannost. V závěru své argumentace pak poukazuje na novelizované znění § 89 exekučního řádu, které s účinností od 1. 1. 2008 problematiku nákladů soudního exekutora řeší tak, že pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí jeho paušálně určené či účelně vynaložené výdaje oprávněný. Poukazuje na to, že v době rozhodování souzené věci odvolacím soudem byla tato úprava již platná, a protože podle jeho názoru byla interpretace ustanovení § 89 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 sporná, měl odvolací soud k nové úpravě přihlížet.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Otázkou náhrady nákladů exekuce se Ústavní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení
sp. zn. III. ÚS 42/06
,
III. ÚS 158/05
,
III. ÚS 282/06
,
II. ÚS 385/06
,
II. ÚS 387/06
a mnohá další).
Ke stěžovatelem předestřeným námitkám se Ústavní soud vyjádřil především ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijatém postupem dle § 23 zákona o Ústavním soudu, a na jeho závěrech není důvod - ani se zřetelem k stěžovatelově oponentuře, opakovaně předkládané - cokoli měnit.
Pokud je stěžovatelem namítáno, že odvolací soud měl vzít zřetel k platné, avšak v době rozhodování ještě neúčinné právní úpravě, nelze mu dát za pravdu. Postupoval-li by soud tímto způsobem, porušil by zákon, který je pro něho závazný. Okolnost, že uvedené ustanovení bylo novelizováno, nelze interpretovat tak, že se tak stalo pro spornou interpretaci jeho předchozího znění, ale proto, že zde byla vůle zákonodárce předchozí ustanovení změnit a dosáhnout touto změnou jiné úpravy oproti té dosud platné. Zákonodárce totiž neinterpretuje právo. Sama okolnost, že právo bylo změněno, nemá vliv na interpretaci právní úpravy platné před touto změnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu