Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 877/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.877.06.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of administrative remedies.

Numero d'incarto III.ÚS 877/06
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by J. B. and H. B. against an administrative decision to suspend proceedings. The applicants argued that administrative bodies violated fundamental rights by failing to properly handle their requests for reopening cases and by excluding them from participation. The Court ruled that the applicants had not exhausted available legal remedies, specifically the administrative lawsuit under the Administrative Court Act, which remains the required procedural step before seeking constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, such as filing an administrative lawsuit.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies administrative lawsuit constitutional complaint procedural prerequisites suspension of proceedings

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 29, § 30 odst. 1, § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Za těchto okolností nevyvozoval Ústavní soud přímý důsledek z okolnosti, že stěžovatelé nebyli v řízení o Ústavní stížnosti zastoupeni advokátem (§ 29, § 30 odst. 1, § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); z jejich "žádosti" ze dne 4.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ J. B. a b/ H. B., proti rozhodnutí Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního ze dne 2. 10. 2006, č.j. ČÚZK 4216/2006-14/R, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž bylo zrušeno usnesení Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2006, č.j. ZKI-O-28/279/2006 o odložení návrhu na obnovu řízení, a rozhodnuto o zastavení řízení.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací správní orgán vyslovil, že správní orgán prvního stupně v dané věci nesprávně aplikoval § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jestliže návrh stěžovatele na obnovu řízení považoval za podání, k jehož vyřízení nebyl věcně příslušný a věc odložil. Naopak měl za to, že podáním návrhu stěžovatele bylo řízení zahájeno, avšak - vzhledem k tomu, že v téže věci šlo o opětovný návrh - je se zřetelem k zásadě non bis in idem návrhem nepřípustným, a proto je zde důvod, aby řízení bylo zastaveno (§ 45 odst. 3, § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb.).

Stěžovatelé v obsáhle zdůvodněné stížnosti uvedli, že "prokazatelně byly splněny ... všechny zákonné požadavky na obnovu všech napadených správních řízení", neboť v průběhu správního řízení došlo k porušení mnoha procesních ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., což mělo za následek, že rozhodnutí správních orgánů vycházejí z nespolehlivě zjištěného stavu věci, a byla i krácena procesní práva účastníka v řízení, neboť stěžovatelce b/, která je "spoluvlastníkem p.č. 420/2" byla "odňata možnost účastenství ve všech správních řízeních", a tím byla - "s ohledem na § 250/2 občanského soudního řádu" - i omezena v právu "obrátit se na nezávislý soud".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Podle § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."), poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.

Dle § 4 odst.1 písm. a) s.ř.s. rozhodují soudy ve správním soudnictví o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.

Ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, event. vyslovení jeho nicotnosti (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i ten účastník řízení před správním orgánem, jemuž se nedostalo rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s.ř.s., avšak tvrdí, že byl postupem správního orgánu krácen na právech, jež mu příslušejí takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (§ 65 odst. 2 s.ř.s.).

Ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony; platí pak, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není, jelikož jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§ 70 s.ř.s.), tak i zvláštní zákony (např. zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení) identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny.

Pod úkony správního orgánu, vyloučené ze soudního přezkumu (§ 70 s.ř.s.) však rozhodnutí o zastavení řízení, vydané dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podřadit nelze.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č.j. 6 A 69/2000-55, "kompetenční výluky - včetně určení, zda úkon je či není rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s. [srov. § 70 písm. a) s.ř.s.] - představují meze subjektivního veřejného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a při jejich používání musí být proto šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívány k jiným účelům, než pro který byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Z toho vyplývá jednoznačný požadavek, podle něhož kompetenční výluky nelze interpretovat extenzivně, ale restriktivně, přičemž v pochybnostech o tom, zda určitý úkon může být předmětem přezkumu či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze. Procesní právo ostatně nemá klást účastníkům řízení překážky (nemá být formalistické), ale má poskytovat spravedlivou ochranu jejich subjektivním právům".

V projednávané věci stěžovatelé svoji stížnost podávají proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jímž bylo zrušeno usnesení o odložení věci a současně rozhodnuto zastavení správního řízení, zahájeného na návrh stěžovatele a/. Argumentací vtělenou do ústavní stížnosti však zcela míjí důvody, pro něž bylo napadené rozhodnutí odvolacím správním orgánem vydáno a nezohledňují, co je podstatné; že totiž rozhodnutím odvolacího orgánu nebylo meritorně rozhodnuto o podaném návrhu (na obnovu řízení), nýbrž že spočívá výlučně na procesním závěru o nedostatku podmínek správního řízení.

I pro takový případ však není vyloučeno, aby stěžovatel brojil proti rozhodnutí správního orgánu námitkou, že byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých subjektivních procesních právech, jež v sobě zahrnují právě i ono právo na meritorní projednání věci (zde posouzení podmínek obnovy řízení).

Tento názor je souladný se závěry, vyslovenými např. rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 A 25/2002 (publikováno pod č. 950/206 Sb. NSS) či v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2007, č.j. 1 As 2/2007-73. Rozšířený senát Nejvyššího soudu s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kilián proti České republice (stížnost č. 48309/99, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 1/2005, s. 1) dovodil neudržitelnost takové interpretace § 65 odst. 1 s.ř.s., jež omezuje přístup k soudu tím, že "striktně vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil". Podle soudu se často vyskytují situace, "kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto žádné právo striktně vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil; stejně tak nelze vždy žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením na hmotných subjektivních právech: jednak se určitá rozhodnutí hmotněprávní sféry žalobce vůbec nedotýkají (a přesto jsou podrobena přezkumu ...), jednak je takový požadavek zpochybnitelný už z toho důvodu, že předmětem soudního řízení není hmotné právo žalobce, ale jím uplatněný procesní nárok. Ze všech těchto příčin nelze § 65 odst. 1 s. ř. s. vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce (...), tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě - negativně projevil v jeho právní sféře...".

Obdobně se k rozsahu přezkumu procesních správních rozhodnutí vyjádřil (již dříve) též Ústavní soud ve věci

sp. zn. II. ÚS 419/01

, když uvedl, že "pokud zákonodárce zcela jasně celou skupinu tzv. procesních rozhodnutí [zde § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., v tehdejším znění] podrobil zákonem č. 30/2000 Sb. opětovně soudnímu přezkumu, nelze jeho vůli ignorovat cestou extenzivního výkladu, v jehož důsledku by rozhodnutí, dříve výslovně považovaná za rozhodnutí procesní povahy, byla opětovně vyloučena ze soudního přezkumu s odvoláním na skutečnost, že nezasahují do práv účastníka, která vyplývají z práva hmotného. Takový právní závěr soudu v podstatě diskvalifikuje účel novely zák. č. 30/2000 Sb., jenž nepochybně směřoval k tomu, podřadit soudnímu přezkumu i procesní rozhodnutí, tudíž rozhodnutí, jež nezasahují do hmotných práv účastníků, ale do jejich práv ve sféře procesní." K přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo zastaveno řízení se vyslovil Ústavní soud i ve věci

sp. zn. IV.ÚS 340/06

, podle něhož "ani rozhodnutí o zastavení řízení není pojmově vyloučeno z přezkoumání soudem ve správním soudnictví, neboť by se jím správní orgán mohl i přímo dotknout práv účastníka vyvěrajících z hmotného práva (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1996, sp. zn. 6 A 68/96); ...z uvedeného tedy plyne, že stěžovatel i proti těmto rozhodnutím se musí nejprve domáhat svých práv v rámci správního soudnictví".

Jestliže tedy samy obecné soudy, rozhodující ve správním soudnictví, potažmo i Ústavní soud (viz výše zmíněná rozhodnutí ve věcech

sp. zn. II.ÚS 419/01

,

sp. zn. IV.ÚS 340/06

), připustily v těchto věcech možnost soudního přezkumu, je (byl) zde tedy k dispozici procesní prostředek - žaloba dle § 65 a násl. s.ř.s. - který stěžovatelům zákon k ochraně jejich práv poskytuje, jejž má též na mysli ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Tím, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatelé nepodali, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost stěžovatelů je tedy ve smyslu tohoto ustanovení nepřípustná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle rovněž shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Za těchto okolností nevyvozoval Ústavní soud přímý důsledek z okolnosti, že stěžovatelé nebyli v řízení o Ústavní stížnosti zastoupeni advokátem (§ 29, § 30 odst. 1, § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); z jejich "žádosti" ze dne 4. 12. 2006 je zjevné, že je jim existence této procesní podmínky známá, její nedostatek však neodstranili.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2007

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj