Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs allocation in eviction proceedings. The court rejects claims of unfairness based on prior litigation success. The decision upholds the lower courts' authority to award costs based on procedural success. The ruling clarifies that repeated filing of eviction claims does not justify cost shifts. The court emphasizes the principle of judicial independence and procedural fairness. The complaint is found to be clearly unfounded and without merit. The decision affirms the standard application of civil procedure rules. The outcome confirms the validity of the lower court's cost order.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the Regional Court's decision to stop proceedings and order the applicant to pay litigation costs. The applicant argued that the courts violated his constitutional rights and fair trial guarantees by awarding costs despite his success in a previous, identical eviction case. The court reasoned that the lower courts correctly applied civil procedure rules, noting that the applicant had withdrawn his appeal and thus lost the current proceedings, making him liable for costs regardless of his prior success. The court held that the lower courts' reasoning was sufficient and did not constitute an abuse of discretion or a violation of fundamental rights, thereby rejecting the constitutional complaint as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu; § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; § 142 odst. 1, odst. 2 a § 224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; čl. 90 a čl. 4 Ústavy; čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: The Constitutional Court rejects constitutional complaints alleging violations of fair trial rights when lower courts allocate litigation costs based on procedural success, affirming that such decisions are within judicial discretion unless they are in extreme contradiction with factual findings or lack any reasonable justification.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové
a soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2006, sp. zn.19 Co 264/2005,
ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. června 2005, sp.zn.
5 C 103/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co
do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2006 (19 Co 264/2005), kterým bylo řízení o odvolání zastaveno a dále uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalované A. Ď., (druhý a třetí odstavec výroku). Předcházejícím rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. června 2005
(5 C 103/2001-112) byla žaloba o vyklizení nemovitosti zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalované.
Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, že výše označenými rozhodnutími
o nákladech řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 4 Ústavy a dále bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu
a na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval pochybením obecných soudů v rovině podústavního práva a vyslovil přesvědčení o tom, že soudy postupovaly v rozporu se zásadami občanského soudního řízení, nepočínaly si jako soud nestranný
a nezávislý. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za libovůli v rozhodování a nesouhlasí s konstatováním, že na povinnosti žalobce hradit náklady řízení druhé straně nemůže změnit nic okolnost, že v jiném řízení o stejné věci byl žalobce se stejnými účastníky úspěšný (19 Co 18/2005). Stěžovatel nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který řízení zastavil z důvodu částečného zpětvzetí odvolání, ale bylo povinností soudu řízení zastavit pro překážku věci pravomocně rozhodnuté [§ 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.")], tato skutečnost měla být obecnému soudu známa. Rozhodnutí odvolacího soudu navíc obecný soud dostatečně nezdůvodnil, čímž porušil základní procesní pravidla občanského soudního řízení a povinnost nahradit náklady řízení žalované stanovil v rozporu s ust. § 146 odst. 2 a ust. § 150 o.s.ř.
Stěžovatel dále tvrdil, že v postupu obecného soudu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Je toho názoru, že odvolací soud nedodržel zásadu spravedlivého rozhodnutí a tím mohl oslabit důvěryhodnost soudů ČR, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jako o oprávněné a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci
sp. zn. I. ÚS 653/03
). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení
je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 303/02
, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn.
č. 25, str. 307; usnesení ze dne 1. listopadu 1999
sp. zn. IV.ÚS 10/98
, usnesení ze dne
4. února 2003
sp. zn. I.ÚS 30/02
, usnesení ze dne 14. dubna 2005
sp. zn. III. ÚS 529/04
). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.
V daném případě se jednalo o sporné řízení (o vyklizení), kdy je výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení závislý na úspěchu účastníků ve věci
dle ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o.s.ř. Výrok o nákladech odvolacího řízení
je odůvodněn úspěchem žalované, a proto jí byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení (dle ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o.s.ř. a ust. § 224 odst. 1 o.s.ř.). Stěžovatel podal odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta, které vzal podáním ze dne 7. února 2006 výslovně zpět. Stěžovatel neměl v řízení úspěch,
a proto byl povinen hradit v tomto řízení náklady řízení úspěšné žalované, a to podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Na této skutečnosti nemůže nic změnit okolnost, že v jiném řízení byl stěžovatel vůči stejné žalované úspěšný. Odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. vzhledem ke zpětvzetí odvolání rozhodoval i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Náklady řízení, které žalované vznikly před soudem I. stupně, potvrdil jako správné .
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá (§ 157 o.s.ř.), jakou úvahou byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci § 142 o.s.ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má za to, že přiznání náhrady nákladů řízení žalované za situace, kdy stěžovatel podal návrh na vyklizení stejné nemovitosti dvakrát, nelze klást k tíži žalované, což by bylo
ve vztahu k žalované - vedlejšímu účastníkovi - zjevně nespravedlivé. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů
ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva zaručeného čl. 4, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. srpna 2006
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Chmelová