Constitutional Court dismisses appeal claiming judicial bias due to political pressure without concrete evidence.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by F. K. against a higher court's refusal to recuse judges from his civil cases. The petitioner argued that political campaigns and legislative actions created reasonable doubt about the judges' impartiality, invoking the 'appearance of bias' doctrine. The court held that while recusal requires reasonable doubt, the petitioner failed to provide specific evidence linking political pressure to the particular judges' conduct, thus finding the appeal clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a complaint alleging violation of fair trial rights when the applicant fails to prove specific facts creating reasonable doubt about a judge's impartiality, rather than relying on general political or social pressure.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
IV. ÚS 20/06
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, čj. Nco 219/2005-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem (JUDr. Miroslav Formánek, JUDr. Jana Nováková a JUDr. Pavel Vrcha) nejsou vyloučeni z pojednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 123/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 Nc 174/2005. Stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 123/2002 domáhá žalobou určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, a vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce i podjatost soudců krajského soudu, kteří podle rozvrhu práce rozhodovali o námitce podjatosti soudce okresního soudu.
Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. II.ÚS 105/01
a
sp. zn. I.ÚS 167/94
a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (1970) v ústavní stížnosti dovozoval, že postačí prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci, a dovolával se uplatnění tzv. teorie zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti poukázal na chování představitelů výkonné a zákonodárné moci, kteří svými projevy vytváří a podporují negativní vztah společnosti ke stěžovatelově osobě (přijetí zákona č. 120/2004 Sb., přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ze dne 11. 9. 2003), a část své kritiky zaměřil i na Ústavní soud a jeho stanovisko ke konfiskaci majetku před rokem 1948 publikované pod č. 477/2005 Sb. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že ve vztahu k jeho kauzám jsou soudci v České republice pod politickým a společenským tlakem, a lze tak mít důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti, neboť žádným způsobem neprokázali, že se od vlivu politiků distancují a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni.
Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, přiloženého k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatel namítl podjatost shora jmenovaných soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří rozhodovali o námitce podjatosti soudkyně Okresního soudu v Děčíně Mg. Jany Havlové, v podstatě ze stejných důvodů, které uplatnil v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že zákonné důvody pro vyloučení jmenovaných soudců krajského soudu z projednávání a rozhodnutí věci nejsou dány, neboť samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu se samo o sobě nedá považovat za skutečnost, která by objektivně ohrožovala nezávislé a spravedlivé rozhodování, jež je základním principem fungování soudní moci zakotveným v Ústavě a zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců je tento princip dodržovat.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Prakticky totožnou ústavně právní argumentaci jako v projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil i v řadě jiných svých ústavních stížností, kterými brojil proti rozhodnutím o námitce podjatosti soudců obecných soudů rozhodujících v jeho věcech. Stěžovatel staví svoji ústavní stížnost na úvaze, že o vyloučení soudců z projednávání věci bude rozhodnuto kladně za předpokladu, že se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci. Tato úvaha má být naplněna především odkazy na politický a společenský tlak na zamítnutí stěžovatelových žalob, což je dle jeho názoru situace, která zakládá důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců v České republice. Čtvrtý senát Ústavního soudu však takovéto argumentaci nepřisvědčil a ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 2. 3. 2006,
sp. zn. IV.ÚS 16/06
, týkající se týchž účastníků řízení), uvedl, že pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že jím tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníku řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost měla být zpochybněna. Stejný závěr platí i pro projednávanou věc.
Ačkoliv lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že vyloučení soudce má být založeno již tehdy, jsou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti, nelze říci, že v projednávaném případě se stěžovateli podařilo tyto pochybnosti prokázat. Stěží lze po soudcích požadovat, jak stěžovatel uvádí, aby "prokázali, že se od vlivu politiků distancují a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni". Usnesení Vrchního soudu v Praze je náležitým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, je v něm vyloženo, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v ustanovení § 14 o. s. ř. a v tomto ohledu lze na obsah odůvodnění odkázat.
Vzhledem k tomu, že porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, nezbylo mu než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu