Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding impartiality of judges due to lack of proven bias. The court rejects the claim that political pressure compromised judicial independence. The applicant failed to demonstrate specific doubts about the judges' impartiality. The court ruled the complaint was clearly unfounded and inadmissible under the law. The decision upholds the principle that bias must be proven, not just alleged. The court found no violation of fair trial rights. The applicant's arguments were deemed insufficient to warrant judicial recusal.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by F. K. against the Supreme Court's decision regarding the recusal of judges. The applicant argued that political and social pressure created reasonable doubts about the impartiality of the judges handling his case, citing European Court of Human Rights jurisprudence. The court rejected this claim because the applicant failed to provide evidence linking specific pressure to the particular judges involved, as required by law. Consequently, the court determined the complaint was clearly unfounded and dismissed it under the relevant statutory provision.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud stěžovatel neprokáže důvodné pochybnosti o nestrannosti soudců v konkrétním řízení.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, č.j. Nco 223/2005-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod. Konkrétně měla být porušena záruka, že věc bude projednána nezávislým a nestranným soudem.
Napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že v jeho výroku jmenovaní soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování tamtéž označených věcí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje důvodné pochybnosti o nestrannosti dotčených soudců. Tyto jsou podle jeho názoru založeny politickým a společenským tlakem, který na soudce v ČR existuje ve vztahu ke stěžovatelovým kauzám. Ve své argumentaci se stěžovatel dovolává uplatnění tzv. teorie zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález
sp. zn. II.ÚS 105/01
a nález
sp. zn. I.ÚS 167/94
, a dále na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie. Z této judikatury vyplývá, že vyloučení soudce je založeno i v případě, že lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Zde je na místě poznamenat, že argumenty použité v citovaných judikátech na stěžovatelem formulované výtky z pohledu kontextuálního bez dalšího nedopadají.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutím obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ústavní stížnost je postavena na úvaze, že o vyloučení soudců z projednávání bude rozhodnuto kladně za předpokladu, že se stěžovateli podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci. Tato úvaha má být naplněna především odkazy na politický a společenský tlak na zamítnutí stěžovatelových žalob. Dle stěžovatelova názoru tato situace zakládá důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců v ČR. V tomto směru nemůže dát Ústavní soud stěžovateli za pravdu. Ačkoliv lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že vyloučení soudce má být založeno již tehdy, jsou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti, nelze říci, že v tomto případě by se stěžovateli podařilo tyto pochybnosti prokázat. Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníku řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být zpochybněna.
Usnesení Vrchního soudu v Praze je náležitým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Je v něm vyloženo, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v ust. § 14 o.s.ř. V tomto ohledu lze na obsah odůvodnění odkázat.
Vzhledem k tomu, že porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, nezbylo mu než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu