Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 474/01 ECLI:CZ:US:2001:3.US.474.01 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and evidence evaluation violations in criminal appeal proceedings.

Numero d'incarto III.ÚS 474/01
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by V.H. against lower court decisions denying a retrial in a fraud case. The applicant argued that evidence was improperly evaluated and reasoning was insufficient, citing specific precedents. The Court ruled that the lower courts correctly applied the law, properly assessed witness credibility, and that the Constitutional Court cannot re-evaluate evidence as it is not a third instance.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not re-evaluate evidence as a third instance and dismisses complaints regarding improper evidence assessment or lack of reasoning in appeal proceedings as clearly unfounded.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint evidence evaluation third instance retrial proceedings unfair trial fraud conviction witness credibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 34 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 Ústavy ČR) a právo na nestranný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že obecnými soudy byly ústavně nekonformním způsobem vyhodnoceny důkazy, rozhodnutí obecných soudů postrádají řádná a přesvědčivá zdůvodnění, jsou proto nepřezkoumatelná.
čl. 90 Ústavy ČR
čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR
90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) a právo na nestranný a spravedlivý proces (čl.
§ 283 písm. d) tr. ř.
Městský soud v Praze svým usnesením (Nt 104/2001) podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci Městského soudu v Praze, sp.
§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Stížnost stěžovatele proto zamítl [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.].
§ 278 odst. 1 tr. ř.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák.
§ 43 odst. 3 zák.
§ 59 zákona
Vzhledem k tomu, že tento nález byl veřejně publikován (§ 59 zákona) a stal se tak veřejně přístupný, lze pro odůvodnění tohoto usnesení na rozhodovací důvody v něm vyložené stěžovatele odkázat.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

III. ÚS 474/01

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.H., zastoupeného Mgr. L.V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2001,sp. zn. 6 To 47/01, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001, sp. zn. Nt 104/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2001

(6 To 47/01) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2001 (Nt 104/2001) a tvrdil, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) a právo na nestranný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že obecnými soudy byly ústavně nekonformním způsobem vyhodnoceny důkazy, rozhodnutí obecných soudů postrádají řádná a přesvědčivá zdůvodnění, jsou proto nepřezkoumatelná. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 398/97

,

II. ÚS 441/99

,

III. ÚS 464/99

a

III. ÚS 95/99

. Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soud v Praze a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Městský soud v Praze svým usnesením (Nt 104/2001) podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 5/98. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že stěžovatel byl rozsudkem téhož soudu (45 T 5/98), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (6 To 157/99), shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry (§ 248 odst. 1, 4 tr. zák.). Soud I. stupně provedl v řízení o povolení obnovy řízení na veřejném zasedání stěžovatelem navržené důkazy (vyslechl svědky JUDr. Š., J.P., P.D. a J.H.). Stěžovatel dále předložil několik písemných důkazů. Městský soud v Praze vyhodnotil svědecké výpovědi jako zcela nevěrohodné. (Soud I. stupně v této souvislosti uvedl, že lze těžko uvěřit, že by si stěžovatel na uvedené svědky nevzpomněl již v přípravném řízení, navíc bratr stěžovatele J.H. odmítl vypovídat a z výpovědí JUDr. Š. a J.P. vyplynulo, že jsou v přátelském vztahu ke stěžovateli, rovněž tak jako svědek P.D., jeho bývalý spolužák, kterému pomohl sehnat práci. Dále soud rozebírá výpovědi těchto svědků, poukazuje na jejich vzájemné rozpory, příp. na rozpory s důkazy provedenými v předchozím řízení, a to zejména stran solventnosti stěžovatele.)

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že v řízení o obnově řízení sice vyšly najevo nové skutečnosti a důkazy soudu I. i II. stupně dříve neznámé, tyto však samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině odsouzeného. Stížnost stěžovatele proto zamítl [§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy porušily nesprávným hodnocením důkazů jeho právo na nestranný a řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).

Právo na soudní ochranu, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, znamená, že Ústavní soud je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (§ 278 odst. 1 tr. ř.), z čehož je patrno, že obecné soudy ústavní procesní ustanovení (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.) neporušily.

V podstatě z obdobných důvodů bylo nutno odmítnout strohé vývody ústavní stížnosti stran porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, odhlédnuto již od toho, že tyto články zakotvují obecné principy týkající se postavení soudní moci ve státě a k jejich porušení by mohlo dojít pouze ve spojení s jiným ustanovením Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR či mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy ČR.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy. V této souvislosti sluší poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které Ústavní soud vyjádřil právní názor, že není další instancí v soustavě obecných soudů, a již proto mu nepřísluší za dodržení kautel zásady volného hodnocení důkazů, jak se ve věci stalo, "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým rozhodnutím sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Vzhledem k tomu, že tento nález byl veřejně publikován (§ 59 zákona) a stal se tak veřejně přístupný, lze pro odůvodnění tohoto usnesení na rozhodovací důvody v něm vyložené stěžovatele odkázat.

Jako nedůvodný byl shledán v obecné rovině koncipovaný odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 398/97

,

II. ÚS 441/99

,

III. ÚS 464/99

a

III. ÚS 95/99

, neboť pro odlišnost věci jde o odkaz nepřípadný.

Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový byl odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2001