Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding property rights and fair trial violations.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Elisabeth Pezoldová against lower court rulings denying her claim to specific land parcels. The applicant argued that her grandfather's property was unlawfully confiscated under a 1945 presidential decree, citing violations of property rights and fair trial guarantees. The Court declined to re-examine the case, noting that general courts correctly applied the 1947 Act on the Transfer of Property to the State, which took effect on August 13, 1947, outside the restitution period defined by the 1991 Act.
Regeste Legislator
Généré par l'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower courts have correctly interpreted and applied the law in conformity with the Constitution, and the applicant's arguments do not present a new or relevant legal issue requiring constitutional review.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 12. 2013, č. j. 5 C 222/2012-982, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 28 Co 176/2014-1239, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, č. j. 28 Cdo 4841/2014-1305, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. V řízení před soudem prvního stupně se stěžovatelka domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků s tím, že by rozhodnutí soudu nahradilo rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Rakovník ze dne 16. 10. 2010, č. j. PÚ 185046/2012-MZE-130173. Soud prvního stupně však její žalobu zamítl a nápravu nepřinesla ani následná rozhodnutí soudů odvolacího a dovolacího.
3. Podle stěžovatelky došlo k zabavení majetku jejího předka a právního předchůdce, Adolfa Schwarzenberga, zneužitím dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Adolf Schwarzenberg se přitom údajně nepřihlásil k německé národnosti a nikdy se neprovinil proti Československé republice.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřela celou řadu argumentů, z nichž dovozovala protiústavnost napadených rozhodnutí. Většinu z těchto argumentů však z důvodů dále uvedených není třeba rekapitulovat, neboť se jimi Ústavní soud v jiných případech stěžovatelky opakovaně zabýval (srov. níže).
5. Kromě argumentů uplatněných opakovaně v dřívějších podáních k Ústavnímu soudu i v řízeních před soudy obecnými však stěžovatelka uvedla, že je na místě přehodnocení dosavadního přístupu Ústavního soudu ve světle nálezů
sp. zn. I. ÚS 3964/14
ze dne 13. 6. 2016 a
sp. zn. I. ÚS 3943/14
ze dne 2. 8. 2016.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Logika citovaného ustanovení vychází ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže být proto ani další instancí, která by měla jejich rozhodnutí přezkoumávat z hlediska správnosti aplikace podústavního práva. Jeho úkolem není ani sjednocování jejich judikatury. Proto také zákonodárce institutem zjevné neopodstatněnosti zavedl posuzování přijatelnosti podaných návrhů, tedy možnosti jejich určité selekce prováděné v této fázi řízení zpravidla jen na základě uplatněné stížnostní argumentace a obsahu napadených soudních rozhodnutí. Ke skutečně meritornímu přezkumu pak Ústavní soud přistupuje jen tehdy, pokud je již z obsahu samotné ústavní stížnosti patrno, že tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mají věcnou relevanci, resp. je namístě poskytnout ústavněprávní výklad předestřených otázek, a je proto žádoucí, aby se k nim Ústavní soud v souladu se svojí rolí orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vyslovil. Tato potřeba však v nyní projednávaném případě dána není.
8. Obecné soudy se při formulaci právního závěru, podle něhož bylo třeba stěžovatelčinu žalobu zamítnout, opřely o několik klíčových argumentů. Podle obecných soudů v projednávané věci došlo k přechodu dotčeného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. ke dni jeho účinnosti (tj. 13. 8. 1947) a nikoliv na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Ve stěžovatelčině věci pak nebyly splněny podmínky pro uznání restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., protože k přechodu majetku došlo mimo časové období vymezené tímto zákonem.
9. Ústavní soud přitom v minulosti již v řadě případů, a to přímo v řízení o ústavních stížnostech stejné stěžovatelky, potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 129/94
,
I. ÚS 206/97
,
IV. ÚS 207/97
,
I. ÚS 289/97
,
II. ÚS 289/97
,
III. ÚS 289/97
,
III. ÚS 122/02
a
III. ÚS 538/03
,
IV. ÚS 739/09
či
sp. zn. III. ÚS 783/14
všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od tohoto závěru - i v projednávané věci klíčového - nemá důvod se odchýlit ani nyní a na závěry těchto rozhodnutí proto pro stručnost jen odkazuje.
10. Ústavní soud nemůže přitakat ani námitce, že by měl přehodnotit svůj dosavadní přístup ve světle nálezů I. ÚS 3964/14 a
I. ÚS 3943/14
. Ústavní soud totiž konstatuje, že byť v těchto věcech byly řešeny věci týkající se majetkových nároků (či křivd) na přelomu první a druhé poloviny dvacátého století, případ stěžovatelky je velmi specifický a jen obtížně srovnatelný s věcmi projednávanými pod citovanými spisovými značkami.
11. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 3964/14
řešil Ústavní soud otázku náhrady za nemovitosti, zanechané právními předchůdci stěžovatele na Podkarpatské Rusi, a nález
sp. zn. I. ÚS 3943/14
se pak týkal nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 - 1945, a to za situace, kdy stěžovatel uplatnil své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas. Takové skutkové okolnosti je však třeba odlišit od případu stěžovatelky, v němž k přechodu majetku došlo ke dni 13. 8. 1947, tudíž - jak opakovaně judikovaly obecné soudy i soud Ústavní - mimo časové období vymezené restitučním zákonem č. 229/1991 Sb., a to speciálním konfiskačním předpisem, který dopadal výlučně na majetek hlubocké větve rodu Schwarzenbergů.
12. Ústavní soud proto konstatuje, že i v projednávané věci vyložily obecné soudy relevantní právní úpravu ústavně konformně a proti jimi učiněným právním závěrům a ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá žádných ústavněprávních výhrad.
13. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu