Constitutional Court dismisses claim that restitution laws violated property rights and fair trial rights. The court rejects the argument that specific laws were unconstitutional. The court upholds established precedent regarding property transfers. The court finds the claim clearly unfounded based on prior rulings. The court maintains that general courts did not violate constitutional rights. The court concludes the claim lacks legal merit under existing jurisprudence.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2011 č. j. 12 C 180/2010-67, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2013 č. j. 12 Co 622/2011-221, 12 Co 623/2011-221 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013 č. j. 28 Cdo 2343/2013-239, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou elektronicky dne 28. 2. 2014) stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo být porušeno její základní právo na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces [zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].

2. Žaloba stěžovatelky na určení, že pozemek parc. č. X, který je z důvodu sloučení parcel součástí pozemku parc. č. Y v katastrálním území R., byl ke dni úmrtí JUDr. Adolfa Schwarzenberga ve vlastnictví JUDr. Adolfa Schwarzenberga, byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem zamítnuta.

3. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem potvrzen ve výrocích označených I a II (ve věci samé a o nákladech řízení před soudem prvního stupně). Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku především dovodil, že stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Určovací žaloba v případě stěžovatelky není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany. Nelze však obcházet smysl restitučního zákonodárství určovací žalobou. Nelze se tedy účinně domáhat - cestou obecných předpisů - ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před dnem 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Judikatura soudů dospěla k závěru, že k přechodu vlastnického práva k majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947 (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2491/08

), dosud pouze s výjimkou tzv. Schwarzenberské hrobky.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zamítnutí žaloby je formalismem. Její právní předchůdce JUDr. Adolf Schwarzenberg nikdy vlastnické právo nepozbyl, jeho vlastnické právo nemohlo být dotčeno ani zákonem č. 143/1947 Sb., tento zákon je protiústavní. Zákaz obcházení restitučních předpisů nedopadá na skutkovou situaci zůstavitele JUDr. A. Schwarzenberga.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla žalobkyní ve věci, ve které byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud již v minulosti v řadě případů, a to přímo v řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky, potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 129/94

,

I. ÚS 206/97

,

IV. ÚS 207/97

,

I. ÚS 289/97

,

II. ÚS 289/97

,

III. ÚS 289/97

,

III. ÚS 122/02

a

III. ÚS 538/03

,

IV. ÚS 739/09

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud projednával již několikrát ústavní stížnosti založené na obdobných argumentech, lišící se toliko v předmětu nároku (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 130/09

či

IV. ÚS 170/09

), a dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, když s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 určovací žalobu zamítly (např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 267/07

,

II. ÚS 2491/08

,

II. ÚS 208/09

,

III. ÚS 791/09

a

IV. ÚS 739/09

,

IV. ÚS 170/09

,

IV. ÚS 130/09

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci a na závěry těchto rozhodnutí pro stručnost odkazuje.

11. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu