Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet formal requirements including mandatory lawyer representation.
Tchéquie (CZ)
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint because the applicant failed to satisfy mandatory formal requirements, specifically the absence of a lawyer and missing copies of the contested decisions. Although the applicant had previously filed similar complaints without representation and was repeatedly warned of these deficiencies, the Court deemed further warnings unnecessary given the established pattern of non-compliance. Consequently, the Court rejected the petition without a hearing, ruling that the applicant was already aware of the statutory conditions for filing a valid complaint.
Regeste Legislator
Généré par l'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court: A constitutional complaint lacking mandatory formal requirements, such as mandatory lawyer representation, is inadmissible, and repeated warnings to the applicant render further procedural warnings unnecessary.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., bez právního zastoupení, směřující proti "nezákonnému zásahu ve věci pod sp. zn.: 2 T 58/2014 Obvodního soudu pro prahu 9", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatele přitom trpí vadami. Stěžovatel především není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a k jeho návrhu nejsou připojeny kopie napadených rozhodnutí (§ 72 odst. 6 téhož zákona).
Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. především neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tyto nedostatky byl stěžovatel upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. např. řízení evidovaná pod
sp. zn. IV. ÚS 588/14
,
II. ÚS 492/15
,
II. ÚS 1041/15
,
III. ÚS 1059/15
,
IV. ÚS 1520/15
,
III. ÚS 1521/15
,
IV. ÚS 1522/15
,
III. ÚS 2028/15
,
III. ÚS 2029/15
,
IV. ÚS 2030/15
,
III. ÚS 2031/15
,
II. ÚS 2032/15
,
I. ÚS 2110/15
,
III. ÚS 3417/15
a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel však volí postup, kterým ignoruje povinné zastoupení advokátem a jiné formální náležitosti ústavní stížnosti, opakovaně, ačkoli byl soudem už mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě, která mu k tomu byla určena. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších náležitostech ústavní stížnosti dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat též další náležitosti, pak se setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jeví jako postup neefektivní a formalistický.
Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel byl v nedávné době s podmínkou povinného advokátního zastoupení a s dalšími zákonnými náležitostmi ústavní stížnosti obeznámen. V okamžiku podání této ústavní stížnosti si tak nepochybně musel být vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přesto však jím podaná ústavní stížnost tyto požadavky nesplňuje.
Za dané situace lze přitom považovat za neúčelné, aby byl stěžovatel opětovně vyzýván k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem.
Obdobný postup (odmítnutí ústavní stížnosti pro neodstraněné vady bez vyzývání stěžovatele k jejich odstranění) byl přitom zvolen již také při rozhodování o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele - viz například usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2360/16
nebo usnesení
sp. zn. II. ÚS 2968/16
,
I. ÚS 2969/16
,
II. ÚS 2970/16
,
II. ÚS 2971/16
,
III. ÚS 2972/16
,
III. ÚS 2973/16
,
IV. ÚS 2974/16
,
I. ÚS 2975/16
.
Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti návrh stěžovatele soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu