Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to mandatory lawyer representation failure and prior warnings. Stěžovatel Martin Krul failed to meet mandatory lawyer representation requirements under the Constitutional Court Act, having been repeatedly warned in previous proceedings. The Court deemed further warnings ineffective and procedurally futile, thus rejecting the complaint without examining its merits. The decision emphasizes strict adherence to formal requirements for constitutional complaints. Mandatory legal representation is a strict condition for admissibility. The Court prioritized procedural integrity over repeated warnings to litigants. This case highlights the consequences of ignoring established procedural rules. The ruling reinforces the necessity of legal counsel in constitutional litigation. Future complaints must strictly comply with representation mandates. The Court's approach prevents abuse of constitutional review mechanisms.
Synthèse Legislator
Généré par l'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by Martin Krul without a hearing, citing formal defects in the submission. Krul had previously failed to secure mandatory lawyer representation and was repeatedly warned in numerous prior proceedings, yet submitted another complaint without an advocate. The Court determined that further warnings would be ineffective and procedurally futile given the litigant's history of non-compliance, leading to the rejection of the complaint under the relevant statutory provisions.
Regeste Legislator
Généré par l'IALaw č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, § 30, § 31, § 43 odst. 1 písm. a): Mandatory lawyer representation in constitutional proceedings is a strict admissibility condition; repeated warnings to a litigant who ignores this requirement render further warnings ineffective, justifying the dismissal of the complaint without substantive review.
Mots-clés
Généré par l'IADispositions légales citées
Généré par l'IAJurisprudence citée
Généré par l'IATexte complet
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o návrhu stěžovatele Martina Krula, bez právního zástupce, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016 č. j. 33 Cdo 2169/2016-136 a 33 Cdo 2170/2016 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014 č. j. 35 Co 493/2013-54 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 218/2012-23 ze dne 24. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 23. 9. 2016 doručeno blanketní podání, kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení. Stěžovatel sdělil, že požádá Českou advokátní komoru o určení advokáta pro jeho zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu vyplynulo, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení i ustanovení zástupce. Stěžovatel podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení, v němž byl účastník Raiffeisen stavební spořitelna, a.s. jako žalobce proti žalovanému stěžovateli. Stěžovatel jako žalovaného označil Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který ovšem není v dané věci pasivně legitimován. S odůvodněním, že se jedná o bezúspěšné uplatňování práva, nebylo vyhověno návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta k ochraně práv stěžovatele.
Soud prvního stupně rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnutí potvrzeno.
Stěžovatel byl vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů si zvolil zástupce a předložil plnou moc advokáta a jeho prostřednictvím doplnil dovolání. Stěžovatel na výzvu reagoval tím, že zopakoval žádost o ustanovení zástupce.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel byl mnohokrát v minulosti poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (dosud byl asi v 20 věcech účastníkem řízení před Ústavním soudem, např. ve věci
sp. zn. IV. ÚS 2391/12
usnesení ze dne 1. 11. 2012). Vzdor tomu vykazuje nyní předložený návrh vady, zejména nesplňuje podmínku obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu. Vyzývat stěžovatele k odstranění vad návrhu by bylo přitom z důvodů stěžovateli z předchozích řízení velmi dobře známých neefektivní a formalistické, neboť s právními následky takto podané ústavní stížnosti byl již mnohokrát seznámen v řadě rozhodnutí Ústavního soudu, např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 386/14
ze dne 29. 4. 2014, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1394/14
ze dne 14. 10. 2014, usnesení
sp. zn. III. ÚS 1749/14
ze dne 25. 9. 2014, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2344/14
ze dne 1. 10. 2014, usnesení
sp. zn. II. ÚS 2828/14
ze dne 7. 1. 2015 i již cit.
sp. zn. IV. ÚS 2391/12
.
Ústavní soud tak byl nucen postupovat přiměřeně podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě podání stěžovatele odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. října 2016
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj