Legislator Jurisprudence & Législation
IV.ÚS 2131/16 ECLI:CZ:US:2016:4.US.2131.16.1 Généré par l'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to identify legal issue for Supreme Court review.

Numéro de cause IV.ÚS 2131/16
Autorité / Tribunal
Juridiction Tchéquie (CZ)
Date de la décision
Issue du litige Rejeté (Dismissed)

Synthèse Legislator

Généré par l'IA

The Constitutional Court rejected Ivo Janoštík's constitutional complaint against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The applicant argued that lower courts violated his right to a fair process by enforcing payment orders without sufficient evidence, but the Court found no such violation. The decision was based on the applicant's failure to specify which legal grounds under the Code of Civil Procedure made the Supreme Court's dismissal inadmissible.

Regeste Legislator

Généré par l'IA

§ 237 odst. 1 o. s. ř.; § 41 odst. 2 o. s. ř.: A party must explicitly identify the specific legal question they believe was incorrectly decided to establish the admissibility of an appeal; without this identification, the appeal is inadmissible and the Constitutional Court must dismiss the complaint.

Mots-clés

Généré par l'IA
admissibility of appeal identification of legal issue Code of Civil Procedure constitutional complaint dismissal fair process right Supreme Court review evidence burden

Dispositions légales citées

Généré par l'IA
§ 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Jurisprudence citée

Généré par l'IA
29 NSČR 55/2013
29 NSČR 55/2013, 29 Cdo 1172/2013, 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013), ale také na judikaturu Ústavního soudu (srov.
29 Cdo 1172/2013
Supreme Court dismisses appeal against accessory costs ruling as non-meritorious under new procedural law limits.
29 Cdo 2394/2013
Czech Supreme Court dismisses appeal for failure to specify unaddressed legal issue in grounds.
29 Cdo 2488/2013
Appeal dismissed because the applicant failed to specify which established legal practice the Supreme Court should deviate from.
I. ÚS 3524/2013
Constitutional Court dismisses claim that civil court rulings violated fair process and property rights in bankruptcy auction case.
III. ÚS 695/14
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding access to justice due to court fee payment delays and lack of installment approval.
IV. ÚS 266/14
Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal due to missing admissibility grounds.
IV. ÚS 1407/14
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and property rights violation in lease termination case.
IV. ÚS 3548/14
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court property disclosure and appeal admissibility. The court rejects claims of unfair process and upholds lower court rulings. The decision clarifies that procedural errors do not automatically violate constitutional rights.
III. ÚS 651/14
Constitutional Court dismisses appeal against appellate court ruling due to applicant's procedural fault in first instance.
IV. ÚS 789/14
Constitutional Court dismisses appeal for non-exhaustion of remedies due to defective appeal filing under Civil Procedure Code.
III. ÚS 3189/13
Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of appeal remedies under Czech Constitutional Law.
II. ÚS 3625/13
Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely due to failure to exhaust legal remedies effectively.
I. ÚS 3445/13
Constitutional Court excludes judge from case due to prior participation in same matter at Supreme Court.
III. ÚS 99/14
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding fair trial rights in enforcement proceedings. The court found no violation of Article 36 of the Charter. The court ruled that the lower courts correctly applied the law without exceeding constitutional limits.

Vous souhaitez savoir comment cet arrêt s'applique à votre dossier ?

Analysez cette décision avec la législation fédérale, le droit cantonal, la doctrine et la jurisprudence subséquente dans Legislator AI.

Ouvrir dans Legislator →

Texte complet

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ivo Janoštíka, zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava-Poruba, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 29 Cdo 3029/2014-304, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2013 č. j. 4 Cmo 254/2012-185 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2011 č. j. 3 Cm 106/2010-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), porušení práva na rovnost v právech a důstojnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ve věci žalobce Zdeňka Ptáčka (dále jen "žalobce") proti druhému žalovanému Ivo Janoštíkovi (dále jen "stěžovatel") o zaplacení směnečných peněz v částkách dvakrát 42 000 Kč a dvakrát 117 970 Kč s postižními právy ze směnek, mimo rozhodnutí o nákladech řízení, ponechal v platnosti v něm specifikované směnečné platební rozkazy. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení, potvrdil napadený rozsudek krajského soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné; v dovolacím řízení pro tuto vadu proto nelze pokračovat. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal nejen na vlastní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. 29 NSČR 55/2013, 29 Cdo 1172/2013, 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013), ale také na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 3524/2013

,

III. ÚS 695/14

,

IV. ÚS 266/14

,

IV. ÚS 1407/14

nebo

IV. ÚS 3548/14

). Dovolací soud nad rámec uvedeného doplnil, že dovolání stěžovatele proti té části výroku odvolacího osudu ve věci samé, jež se týkala směnečných platebních rozkazů, jimiž mu bylo uloženo zaplatit žalobci dvakrát částku 42 000 Kč s postižními právy ze směnky, nebylo ani objektivně přípustné, když dotčenými směnečnými platebními rozkazy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a nešlo ani o vztahy ze spotřebitelských smluv, pracovně právní vztahy nebo věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř. [srov. § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí skutkového a procesního stavu zdůraznil, že v právních závěrech civilních soudů spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Uvedl, že žalobce jednal nepoctivě a opakovaně v mnoha dalších případech. Podle stěžovatele právní názor v napadených rozsudcích neobstojí z hlediska ústavnosti.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soud aplikoval adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje velmi stručnou polemiku se závěry civilních soudů, ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu jakákoli argumentace chybí.

Ústavní soud poukazuje na to, že ve všech napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů v určitém smyslu ignoruje. O tom koneckonců vypovídá právě jeho stručná argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí, právním posouzením i s relevantní judikaturou, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím.

Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že již Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku dospěl po podrobném dokazování a důkladném právním posouzení k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a směnečné platební rozkazy ponechal v platnosti. Vrchní soud v Olomouci pak souzenou věc zevrubně posoudil, konstatoval nedůvodnost stěžovatelova odvolání a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; za nedůvodný označil také návrh stěžovatele na přerušení řízení. Ústavní soud konstatuje, že argumentace a závěry, na jejichž základě odvolací soud potvrdil věcnou i procesní správnost rozhodnutí prvostupňového soudu a nevyhověl žádosti stěžovatele na přerušení řízení, vypovídají o přiléhavém právním posouzení souzené věci.

Ve vztahu k odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud musí konstatovat, že postup dovolacího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi. Nejedná se ani o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém posouzení věci. Ústavní soud musí shodně s dovolacím soudem připomenout, že pokud stěžovatel v dovolání (ale ani v ústavní stížnosti) neuvede žádný údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze než odkázat na výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu, z níž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel má povinnost konstatovat, v čem spatřuje přípustnost dovolání; tedy, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Stěžovatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.

Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelovo dovolání trpí absencí identifikace právní otázky, jejíž odlišné řešení mělo založit přípustnost dovolání. Jestliže dovolání tuto náležitost postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na dovolání se dostatečně vyjadřuje známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 651/14

,

IV. ÚS 789/14

,

III. ÚS 3189/13

,

II. ÚS 3625/13

,

I. ÚS 3524/13

,

I. ÚS 3445/13

,

III. ÚS 695/14

,

II. ÚS 93/14

,

III. ÚS 99/14

, 4 ÚS 266/14,

IV. ÚS 915/16

), od níž se ani v nyní projednávané věci není důvodné odchylovat.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Civilní soudy při rozhodování respektovaly hmotně právní i procesní předpisy a srozumitelně svá rozhodnutí odůvodnily; odlišnost právních závěrů soudů od názorů stěžovatele není způsobilá založit porušení základního práva. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.

Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu