Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 165/17 ECLI:CZ:US:2017:4.US.165.17.1 AI generated

Constitutional Court dismisses appeal due to missed two-month deadline for final legal remedy. Stayer filed late after Justice Ministry rejected prior complaint.

Case Number IV.ÚS 165/17
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by M. Š. regarding his conviction for credit fraud. The stayer argued that the time limit for filing the complaint began only after the Ministry of Justice rejected his request for a review of the law. However, the court determined that the final legal remedy was the Supreme Court's decision on appeal, which was received in December 2015. Since the complaint was submitted in January 2017, it exceeded the mandatory two-month deadline, rendering it inadmissible.

Legislator headnote

AI generated

§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints must be filed within two months of receiving the final legal remedy, and the time limit begins from the receipt of that specific remedy, not from the rejection of a prior request for a review of the law.

Keywords

AI generated
constitutional complaint statutory time limit final legal remedy mandatory deadline review of the law

Cited Legislation

AI generated
Art. 96 odst. 1 Ústavy
Art. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
Art. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
Art. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Betlémské nám. 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015 č. j. 4 Tdo 421/2015-42, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014 č. j. 12 To 85/2014-1458 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 73 T 1/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k projednání návrhu, musel prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

Ústavní soud předně připomíná, že v minulosti již mnohokrát konstatoval, že podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem k ochraně práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť tento prostředek není v dispozici stěžovatele a s podáním podnětu není nutně spojeno zahájení řízení. Ministr spravedlnosti jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn (§ 266 odst. 1 trestního řádu), není povinen podnět akceptovat. Záleží jen na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 507/99

,

I. ÚS 3302/10

,

I. ÚS 451/12

nebo

IV. ÚS 2896/15

). Z tohoto důvodu nelze akceptovat názor stěžovatele, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím počala běžet až dnem, kdy mu bylo doručeno sdělení Ministerstva spravedlnosti o odložení jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.

Poslední prostředek k ochraně práva tak představovalo dovolání proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, o němž rozhodl Nejvyšší soud označeným usnesením ze dne 12. 5. 2015. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že toto usnesení Nejvyššího soudu mu bylo doručeno dne 17. 12. 2015.

Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 16. 1. 2017, přičemž v mezidobí proběhlo řízení o podnětu stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona. Je tedy zjevné, že ústavní stížnost byla podána až po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj