Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because it targets a temporary procedural ruling, not a final judgment.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the environmental association against a municipal court's decision denying a stay of proceedings. The applicant argued that the denial of the stay violated their rights, but the court determined the challenged decision was merely a temporary procedural measure lacking finality. Consequently, the court ruled that the complaint was inadmissible under the principle of subsidiarity, as it targeted a non-final ruling rather than the ultimate resolution of the case.
Legislator headnote
AI generated§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if they challenge only temporary procedural rulings that do not yet constitute final judgments capable of infringing fundamental rights.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, Neznašov 122, Všemyslice, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2008, č. j. 9 Ca 332/2008-54, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým nebyl přiznán odkladný účinek jeho žalobě proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 18. 7. 2008, č. j. 18129/2008-83/1076.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřil v celé řadě usnesení (např.
I. ÚS 2636/07
,
II. ÚS 1269/07
,
III. ÚS 665/06
,
III. ÚS 1972/07
nebo
III. ÚS 2263/08
) tak, že se jedná o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení
sp. zn. III. ÚS 665/06
tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. § 73 odst. 3, 4 s. ř. s.)", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí ... proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení III. ÚS 119/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 12, str. 489)".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak, proto má tedy zato, že v projednávané věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, a nikoli tedy proti konečnému rozhodnutí ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj