Constitutional complaint dismissed as procedural bar applies to interim rulings on appeal suspension.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Administrative Court's decision to deny suspension of the appeal. The applicant argued this interim ruling threatened their ongoing employment, but the court found the complaint inadmissible because it targeted a non-final procedural measure rather than a final judgment. Consequently, the court held that no further legal remedies existed against this specific ruling, rendering the constitutional complaint procedurally barred.
Legislator headnote
AI generated§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible against interim rulings on the suspension of appeals, as they do not constitute final decisions subject to the final legal remedy.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem v Karviné, Ciolkovského 282, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2006, čj. 6 As 13/2006-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým soud zamítl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tím prý je ohroženo za probíhajícího řízení před Nejvyšším správním soudem zaměstnání stěžovatele.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované ústavní stížnosti jde zejména o aplikaci ust. § 73 s. ř. s. o odkladném účinku žaloby. Podle odstavce 1 citovaného ustanovení podání žaloby nemá odkladný účinek, pokud soudní řád správní nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Usnesení o přiznání odkladného účinku může soud i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (odst. 4).
Je tedy nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale že se jedná o rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno, a proto se nejedná o rozhodnutí podle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy o rozhodnutí, proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí. Proto také rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná. Posuzovanou ústavní stížností tedy v podstatě brojí stěžovatel proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení III. ÚS 119/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 12, str. 489).
O posuzované ústavní stížnosti tedy nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno, neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006