Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property return claim barred by statute of limitations.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a client seeking compensation for seized religious items. The lower court rejected the claim because the request was filed over 12 years after the seizure, exceeding statutory limitation periods. The Court ruled that the complaint was clearly unfounded as the lower court's decision did not constitute an extreme error warranting constitutional review.
Legislator headnote
AI generatedZákon o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a): The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint that is clearly unfounded when the lower court's decision is properly reasoned and supported by law.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. M., zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem v Brně, Traubova 22, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 22 C 143/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudem), napadl stěžovatel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2005 (22 C 143/2004-15) a tvrdil, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2005 (22 C 143/2004-15) byla zamítnuta žaloba stěžovatele, který vystupoval v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy, kterou se domáhal po žalovaném (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 850,- Kč z titulu náhrady škody odpovídající hodnotě věcí, které byly stěžovateli zabaveny při domovní prohlídce (šlo o věci náboženského charakteru) a u nichž byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. února 1976 (2 T 249/75) vysloven trest jejich propadnutí. Posledně citovaný rozsudek byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. září 1990 (2 Rt 40/90) zrušen, včetně výroku o propadnutí věci a řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že soud shledal, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. O vrácení věcí bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. června 2003 (48 Nt 8/2002). V průběhu řízení však bylo zjištěno, že předmětné věci byly zřejmě zničeny. Zamítavý výrok soudu o nepřiznání náhrady škody za nevydání těchto věcí odůvodnil soud tak, že právo stěžovatele domáhat se předmětného nároku plyne z § 23 odst. 2 zák. č. 119/11990 ve spojení s příslušnými ustanoveními zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatel však svůj nárok uplatnil po více než 12 letech, dávno po uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty pro výzvu k vydání věci (§ 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.), a rovněž po uplynutí prekluzivní lhůty jednoho roku, která je stanovena § 5 odst. 4 tohoto zákona pro uplatnění nároku u soudu v případě, že povinná osoba nevyhoví.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a dále uvádí, že při rehabilitačním řízení se Obvodní soud pro Prahu 9 zabýval otázkou jeho viny, nikoli otázkou věcí odňatých v trestním řízení. Stát s jemu odňatými věcmi nezacházel s péčí řádného hospodáře, takže neví, kde se nachází a zda vůbec ještě existují. Rozhodnutí vydané podle § 80 odst. 1 tr. ř. a následné zjištění, že věci nelze vydat, zakládá podklad k postupu podle zák. č. 82/1998 Sb. (resp. zák. č. 58/1969 Sb.), ale rozhodně ne podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb. Dle stěžovatele šlo v jeho věci o nesprávný úřední postup. Na podporu své argumentace odkázal na rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. září 2004 (23 C 239/2003) a ze dne 6. dubna 2005 (11 C 83/2004). Kopii prvně citovaného rozsudku stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jak je vpředu označen.
Ústavní soud, vycházeje z jím vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 143/2004 a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci
sp. zn. IV. ÚS 695/01
, obdobně další
sp. zn. IV. ÚS 248/01
,
IV. ÚS 8/01
,
IV. ÚS 185/98
a další). Za takové extrémní rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu, napadený rozsudek považovat nelze.
Napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 je v souladu se zákonem odůvodněn (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), obecný soud v něm na základě řádně zjištěného stavu zaujal právní názor, který v něm má oporu a nebyl proto shledán důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná a z tohoto důvodu ji Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu