Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 333/01 ECLI:CZ:US:2001:4.US.333.01 AI generated

Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies as appeal decision was not challenged.

Case Number IV.ÚS 333/01
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint and related legislative amendment request. The applicant argued that compulsory administration of a savings cooperative violated her property rights and lacked public interest, but failed to challenge the final administrative appeal decision by the Ministry of Finance. The court ruled that the complaint was inadmissible because the applicant did not exhaust all statutory legal remedies before seeking constitutional review, thereby violating the principle of legal certainty.

Legislator headnote

AI generated

§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law for the protection of their rights, including final administrative appeal decisions.

Keywords

AI generated
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility procedural remedies legal certainty principle administrative appeal decision property rights protection compulsory administration

Cited Legislation

AI generated
§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 28 odst. 8 zákona č. 87/1995 Sb.
Podle ustanovení § 28 odst. 8 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze proti rozhodnutí Ú., podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání k Ministerstvu financí.
§ 28d zákona č. 87/1995 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
a) zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, nepřichází v úvahu, a proto z uvedených důvodů musela být ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

K zásadě, že předmětem ústavní stížnosti musí být i rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K., proti rozhodnutí Ú., ze dne 1. 6. 2000, čj. 3131/2000/I, o uvalení nucené správy na R., a návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4 , čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Ústavy ČR dovolává zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v podstatě s odůvodněním, že nucená správa na záložnu nebyla uvalena ve veřejném zájmu, neboť záložna, jakožto soukromá právnická osoba spravuje pouze vklady svých členů, nikoliv veřejnosti. Nucená správa byla uvalena na ochranu vkladů členů záložny, a tudíž ne ve veřejném zájmu. Nucenou správou bylo ve skutečnosti omezeno vlastnické právo členů svobodně nakládat se svými prostředky. Proti napadenému rozhodnutí podala K., odvolání, které bylo rozhodnutím Ministerstva financí, dopisem čj. 352/72789/2000, ze dne 1. 11. 2000 zamítnuto.

Stěžovatelka je s ohledem na to, že Ú., uvalil nucenou správu na řadu dalších družstevních záložen ( případně omezil jejich činnost), přesvědčena, že její stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy a žádá o přijetí ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 75 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Z týchž důvodů dále žádá zrušení ustanovení § 28 odst. 3 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., později § 28 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1995 Sb., ve znění změny zákona č. 100/2000 Sb. a ustanovení souvisejících § 28b, 28c, 28d, 28e, 28f.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že je nepřípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 72 odst. l písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.].

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Podle ustanovení § 28 odst. 8 zákona č. 87/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze proti rozhodnutí Ú., podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání k Ministerstvu financí. Dle ustanovení § 28d cit. zákona má právo podávat toto odvolání za trvání nucené správy kontrolní komise. Podle tvrzení obsaženého v ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ministerstva financí, čj. 352/72789/2000, ze dne 1. 11. 2000, je zřejmé, že o kontrolní komisí podaném odvolání již bylo rozhodnuto, toto rozhodnutí však ústavní stížností nebylo napadeno.

Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích (např.

IV. ÚS 58/95

,

IV. ÚS 219/96

) několikrát konstatoval, smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o opravném prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. V daném případě ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, pouze jehož zrušení se stěžovatelka domáhá, aniž by napadla také existující rozhodnutí odvolacího orgánu. Stěžovatelkou požadovaný postup by ve svých důsledcích mohl znamenat, že rozhodnutím Ústavního soudu by zůstalo nedotčeno rozhodnutí Ministerstva financí, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Za této situace pak již aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatelka dovolává, nepřichází v úvahu, a proto z uvedených důvodů musela být ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat spojeným návrhem na zrušení napadených zákonných ustanovení, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2001

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu