Constitutional complaint dismissed for targeting lower court rulings instead of the Supreme Court's final decision.
Legislator summary
AI generatedThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint, which targeted only the district and regional court judgments. Although the Supreme Court had already dismissed the applicant's appeal and issued a final ruling, the applicant failed to challenge that superior decision. The court ruled that the complaint must target the final effective judgment to ensure legal certainty and proper constitutional review.
Legislator headnote
AI generated§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy: A constitutional complaint must target the final effective judgment of the last instance; challenging only lower court decisions renders the review procedurally inadmissible and violates the principle of legal certainty.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
Rozhodnutí orgánu veřejné moci, který rozhodoval v posledním stupni, jako předmět ústavní stížnosti
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. ledna 1997 ve věci ústavní stížnosti B. O., zastoupeného advokátem JUDr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 1994, čj. 17 Co 113/92-272, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, čj. 43 C 167/89-217,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatel pouze shora uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, ačkoli na základě dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně rozhodoval ve věci Nejvyšší soud České republiky, jenž rozsudkem ze dne 10. 10. 1996, čj. 3 Cdon 1214/96, dovolání zamítl. Toto posléze uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 10. 1996. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského s Krajského soudu v Brně, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. ledna 1997