Legislator Case Law & Legislation
I.ÚS 217/2000 ECLI:CZ:US:2000:1.US.217.2000 AI generated

Constitutional complaint dismissed because constitutional review requires exhausting all administrative and judicial remedies first.

Case Number I.ÚS 217/2000
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a Ministry of Transport decision ordering payment of telecommunications debts. The applicant argued violations of fundamental rights but simultaneously filed a lawsuit for review of legality under civil procedure law. The court ruled that since the applicant had not exhausted all available legal remedies, including the administrative court review, the complaint was procedurally inadmissible.

Legislator headnote

AI generated

§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights.

Keywords

AI generated
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility administrative law review procedural prerequisites fundamental rights protection

Cited Legislation

AI generated
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona
Proto nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než návrh jako nepřípustný s odvoláním na § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítnout.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

I. ÚS 217/2000

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K.Č., zast. Mgr. I. Č. P., advokátkou, proti rozhodnutí ministra dopravy a spojů ČR, č. j. 109019/99-603, ze dne 8. 2. 2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. 4. 2000, domáhal přezkoumání rozhodnutí ministra dopravy a spojů ČR, č. j. 109019/99-603, ze dne 8. 2. 2000, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR, Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro Prahu 1, č. j. 122486/99-631/Sek/G, ze dne 21. 5. 1999. Tímto rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo zaplatit dlužné částky za telekomunikační služby v celkové výši 312 262, 10 Kč s 20% úroky z prodlení od 1. 11. 1998 do zaplacení, a dále 42 Kč za úhradu nákladů za upomínku.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem správního orgánu byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.

Jak vyplývá z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že směřuje proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně, a že stěžovatel podal současně s ústavní stížností žalobu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podle § 247 a násl. občanského soudního řádu. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že "s ohledem na právní názor vyjádřený v nálezu,

sp. zn. III. ÚS 40/93

, podávám v zájmu zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti tuto stížnost ve lhůtě, která počala běžet od právní moci rozhodnutí o posledním prostředku v rámci správního řízení". K tomu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že nález uvedené spisové značky řeší problematiku poněkud odlišnou od dané věci, a to institut dovolání jako procesní prostředek k ochraně práva. V dané věci však je třeba postupovat podle části páté občanského soudního řádu, v níž je upravena instituce správního soudnictví. Vzhledem k tomu, že napadené správní rozhodnutí není ze soudního přezkumu vyňato a stěžovatel také, jak sám uvedl v ústavní stížnosti, žalobu podal, je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Proto nezbylo Ústavnímu soudu nic jiného, než návrh jako nepřípustný s odvoláním na § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 18. dubna 2000