Legislator Case Law & Legislation
III.ÚS 40/93 ECLI:CZ:US:1994:3.US.40.93 AI generated

Constitutional complaint dismissed as untimely because appeal was not a legal remedy. The deadline started from the appellate court's final judgment.

Case Number III.ÚS 40/93
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court dismissed the applicant's complaint as filed outside the statutory time limit. The applicant sought to overturn a final appellate court decision denying an appeal in a contract dispute regarding property transfer. The court ruled that since the law did not permit an appeal, the appellate decision was declaratory and the deadline for a constitutional complaint began only when the lower appellate court's judgment became final.

Legislator headnote

AI generated

§ 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb.; § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: If an appeal is not a legal remedy provided by law, the time limit for filing a constitutional complaint begins from the date the appellate court's decision becomes final.

Keywords

AI generated
constitutional complaint time limit legal remedy appellate decision declaratory nature statutory deadline procedural exhaustion

Cited Legislation

AI generated
§ 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb.
Podle § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., jakož i ustanovení
§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost lze podat ve
§ 236 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze
§ 237 až 239 o. s. ř.
zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.).
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud České
§ 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Podle ustanovení § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
soudu, daného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

Dovolání coby poslední prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

3. února 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku

Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92, a navazujícím

rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co

132/92, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92,

o povinnost uzavřít smlouvu o vydání nemovitosti, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka se svým návrhem ze dne 5. 8. 1993 domáhá

zrušení rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92,

a na něj navazujícího potvrzujícího rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, a usnesení Vrchního soudu

v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92, kterým bylo odmítnuto dovolání.

V občanském soudním řízení se navrhovatelka vůči odpůrci,

Výzkumnému ústavu organických syntéz Pardubice-Rybitví, domáhala

určení povinnosti uzavřít s ní smlouvu o vydání nemovitosti podle

zákona č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od

Okresního soudu v Trutnově vyžádal úplný spis a současně si od

uvedeného soudu vyžádal k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření.

Obsahem spisu bylo zjištěno, že rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, nabyl právní moci dne 22.

9. 1992, dovolání Nejvyššímu soudu České republiky bylo

navrhovatelkou podáno dne 1. 10. 1992, Vrchní soud v Praze

usnesením ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, dovolání

odmítl, přičemž dané usnesení nabylo právní moci 1. 3. 1993.

Podle § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., jakož i ustanovení

§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost lze podat ve

lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní

moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně

práva poskytuje.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze

napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to

zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného lze

a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon

dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní

prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody,

zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta

pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci

rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání

z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí

deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci

práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému

rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud by se navrhovatel usnesením dovolacího soudu

o odmítnutí dovolání cítil dotčen na svém základním právu domáhat

se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu, daného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

může o ochranu daného základního práva formou ústavní stížnosti

žádat Ústavní soud České republiky. Předmětem takové stížnosti je

však denegatio iustitie a ne samotné hmotné subjektivní právo.

Jestliže by takové ústavní stížnosti, podané podle čl. 87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky, bylo vyhověno, podle ustanovení

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud České

republiky napadené usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání

zruší. V důsledku této skutečnosti je dovolací soud povinen

rozhodnout v meritu věci samotné. Pokud by se navrhovatel cítil

i po rozhodnutí dovolacího soudu dotčen ve svých základních

právech a svobodách, má možnost ve věci samotné podat na Ústavní

soud České republiky ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm.

d) Ústavy České republiky.

Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci z o. s. ř.

neplyne oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek

k ochraně práva, jak bylo konstatováno usnesením Vrchního soudu

v Praze, ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, jakož

i vzhledem ke skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti

navrhovatelky nebylo přezkoumání usnesení dovolacího soudu

s ohledem na jeho soulad s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, lhůta pro podání ústavní stížnosti započala nabytím

právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7

Co 132/92, tj. 22. 9. 1992.

Podle ustanovení § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze

u Ústavního soudu České republiky proti zásahu orgánu veřejné moci

České republiky nebo České a Slovenské Federativní Republiky, ke

kterému došlo před 1. lednem 1993, podat ústavní stížnost jenom

tehdy, jestliže lhůta pro podání ústavní stížnosti k Ústavnímu

soudu České a Slovenské Federativní Republiky, stanovená v § 55

odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., započala po 2. listopadu 1992.

V dané věci lhůta pro podání ústavní stížnosti započala před

zákonem stanoveným termínem, v důsledku čehož ústavní stížnost

nesplňuje podmínky, vyžadované ustanovením § 145 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně 3. února 1994