Legislator Case Law & Legislation
II.ÚS 156/95 ECLI:CZ:US:1996:2.US.156.95 AI generated

Constitutional Court voids lower court ruling for failing to examine political persecution claims under restitution law.

Case Number II.ÚS 156/95
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Constitutional Court of the Czech Republic voided the lower court's decision rejecting a restitution claim based on political persecution. The applicant argued that her father's property was confiscated due to persecution, yet the courts only examined the timing of the confiscation without assessing the political nature of the act. The Court ruled that the lower courts failed to provide adequate judicial protection by ignoring the potential political persecution exception, thereby violating the right to court protection.

Legislator headnote

AI generated

§ 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.; The lower courts must examine whether a confiscation act constitutes political persecution when the applicant raises such a claim, as failure to do so violates the right to court protection under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.

Keywords

AI generated
political persecution restitution law judicial protection Charter of Fundamental Rights confiscation act Constitutional Court right to court

Cited Legislation

AI generated
Art. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 90 Ústavy
§ 82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
§ 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

K závaznosti právního názoru, obsaženého v kasačním rozhodnutí ÚS, v dalším řízení před obecným soudem

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B.

W. bytem Ch., zastoupené JUDr. J. V., Advokátní kancelář, proti

rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 18

Co 228/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, ze

dne 15. 9. 1994, sp. zn. 9 C 313/92, za účasti Městského soudu

v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1995, sp. zn.

18 Co 228/95, se z r u š u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala

zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1995, sp.

zn. 18 Co 228/95, potvrzujícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu

3 ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. 9 C 313/92, kterými byl zamítnut

návrh dle § 3 odst. 2 písm. c) a e) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.), na uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, domu v k. ú.

P.-Ž., se stavební parcelou, jež byly odňaty původním vlastníkům,

z nichž každému patřila ideální 1/3, a to jejímu dědečkovi MUDr.

J. B. st., jejímu otci MUDr. J. B. ml. a jejímu strýci MUDr. H.

B., na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,

přestože pro aplikaci tohoto dekretu nebyly splněny zákonné

podmínky.

Soud prvního stupně žalobu zamítl, s odůvodněním, že

navrhovatelka jednak podala výzvu k vydání pouze 1/6 nemovitostí,

jejímž vlastníkem byl její otec, a jednak z důvodu, že k odnětí

nemovitostí došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., tj. mimo rozhodné období, vymezené zák. č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s tím,

že byl dostatečným způsobem zjištěn a správně po právní stránce

vyhodnocen skutkový stav, neboť vzhledem k tomu, že žalobkyně

řádně v prekluzivní lhůtě uplatnila nárok pouze na spoluvlastnický

podíl na nemovitostech svého otce, nebylo pro soudní řízení

rozhodné, jakým způsobem přešly na stát spoluvlastnické podíly

jejího dědečka a strýce. Přitom spoluvlastnický podíl na

nemovitostech, patřící jejímu otci, byl konfiskován dekretem č.

108/1945 Sb., tedy přímo ze zákona dnem jeho účinnosti, tj. 30.

10. 1945. Výměr správního orgánu měl jen deklaratorní charakter,

který vymezoval osobu vlastníka a konkrétní majetek podléhající

konfiskaci. Tímto výměrem byl soud ve smyslu § 135 odst.

2 o. s. ř. vázán a jeho správnost není proto oprávněn

přezkoumávat.

V ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že rozhodnutím

soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, neboť v řízení podle zák. č. 87/1991 Sb. měl soud

zkoumat zákonnost rozhodnutí správních orgánů o konfiskaci

nemovitostí, protože se zcela jasně jednalo o akty politické

perzekuce. Konkrétně stěžovatelka uvedla, že původní vlastníci

nemovitostí byli za války pronásledováni pro svůj židovský původ

a postoj k nacismu. Dědeček, otec i strýc stěžovatelky byli

vězněni, jejímu otci nebyl povolen sňatek s její matkou, která

byla árijského původu, a byla mu odepřena promoce. Proto, přestože

její předci byli německé národnosti, nebyli po válce odsunuti, což

také příslušným orgánům prokázali, a správní orgány tento stav

respektovaly. Teprve poté, co byli její otec a strýc rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1948, sp. zn. Tk VI

2348/48, odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody za pomoc

k přechodu státních hranic, byla dodatečně vyslovena konfiskace

celého majetku dle § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.,

neboť jiným způsobem nebylo možné v trestním řízení konfiskaci

majetku zajistit. Dále navrhovatelka uvedla, že protože její

dědeček nebyl trestním rozsudkem odsouzen, došlo ke zrušení

konfiskace, týkající se jeho podílu. Konečně namítala, že

rozhodnutí o konfiskaci, pokud jde o bratra jejího otce, nebylo

řádně doručeno, ačkoliv byl jeho pobyt správnímu orgánu znám,

protože si v té době odpykával trest odnětí svobody.

Městský soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na

odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal, s tím, že na svých

právních závěrech trvá a navrhuje pro případ, že stížnost nebude

odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, její zamítnutí.

Bytový podnik v P. přípisem ze dne 22. 8. 1995 sdělil, že se

vzdává svého postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není

vrcholem soustavy obecných soudů, a ani není ve vztahu k těmto

soudům soudem nadřízeným, a za předpokladu, že tyto soudy

postupovaly v souladu s principy, stanovenými v hlavě páté Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina), není oprávněn do

jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Vzhledem k tomu, že

navrhovatelka uplatnila námitky, spočívající právě v porušení

ustanovení hlavy páté Listiny, nezbylo než se věcí zabývat.

V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu Obvodního

soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 313/92, zjistil, že v řízení před

obecnými soudy bylo vzato za prokázáno, že navrhovatelka není

osobou oprávněnou k vydání věcí dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť

k odnětí nemovitostí došlo mimo rozhodné období, na základě

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. přímo ze zákona

dnem jeho účinnosti k 30. 10. 1945, na čemž nic nemění, že

rozhodnutí správních orgánů - výměry byly vydány v rozhodném

období, protože měly jen deklaratorní charakter, kterým se

vymezovaly osoby vlastníků a majetek podléhající konfiskaci, navíc

je jimi soud dle § 135 odst. 2 o.s.ř. vázán. Kromě toho soudy

dovodily, že vzhledem ke včas podané výzvě pouze ohledně majetku

po zemřelém otci navrhovatelky, je na místě se zabývat důvodem

přechodu na stát z hlediska § 6 zák. č. 87/1991 Sb. právě u tohoto

majetku, a nikoliv u majetku po dědečkovi a strýci, kterého se

domáhala v žalobě.

Také Ústavní soud se především musel vypořádat s otázkou, zda

navrhovatelka uplatnila včas výzvu k vydání věci dle § 5 odst. 1,

2 zák. č. 87/1991 Sb. v poměru ke všem bývalým podílovým

spoluvlastníkům, tj. ke všem třem třetinám, či nikoliv, neboť

věcí, která má být vydána dle zák. č. 87/1991 Sb., je

i spoluvlastnický podíl na věci [srov. Stanovisko občanskoprávního

kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93,

publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ročník

1993, str. 252), jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne

23. 3. 1994, sp. zn. 3 Cdo 62/93, a konečně i Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 1991, sp. zn. 6 Co 167/91,

uveřejněné taktéž ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

(ročník 1992 pod číslem 36)]. V tomto směru pak z dokladů,

předložených navrhovatelkou, týkajících se korespondence s osobou

povinnou, Ústavní soud zjistil a vzal za prokázáno, že

navrhovatelka v prekluzivní lhůtě, upravené v § 5 odst. 2, ve

spojení s § 35, zák. č. 87/1991 Sb., tj. do 30. 9. 1991, uplatnila

výzvou, došlou povinné osobě na podatelnu dne 15. 4. 1991, nárok

pouze na podíl po svém otci MUDr. J. B., a to rovnající se 1/6

domu v P.na . Další přípis, kterým si již nárokuje navrhovatelka

2/3 téhož domu, je však až ze dne 4. 11. 1991, tj. po uplynutí

zákonné prekluzivní lhůty, a totéž platí ohledně přípisu ze dne

1. 12. 1991, v němž se domáhá vydání celého domu. Lze tedy

konstatovat, že nárok byl uplatněn včas, pouze pokud jde o podíl

ve smyslu samostatné věci, rovnající se 1/6 nemovitostí po otci

navrhovatelky MUDr. J. B., a to mimo uvedené, proto, že výzva je

nejenom podmínkou vzniku nároku, ale současně i jeho konkretizací,

a dokonce i podkladem jeho vlastní realizace dle § 5 odst. 3 a 4

zák. č. 87/1991 Sb.

Z důvodů shora uvedených se proto Ústavní soud

v dalším zkoumání ústavní stížnosti navrhovatelky proti napadeným

rozhodnutím zabýval pouze nárokem navrhovatelky na 1/6

nemovitostí, týkající se podílu jejího otce, a dospěl k závěru, že

nemůže obstát názor Městského soudu v Praze, v němž dovozuje, že

navrhovatelka není osobou oprávněnou dle zák. č. 87/1991 Sb.,

neboť k odnětí nemovitostí došlo mimo rozhodné období, na základě

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ke dni jeho

účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945, jestliže splnění podmínek

ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

může soud posuzovat právě tehdy, když správní orgán rozhodoval až

po 25. 2. 1948, o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č.

108/1945 Sb., jak již bylo ostatně judikováno nejen Ústavním

soudem ČR v nálezech ze dne 22. 6. 1995,

sp. zn. IV. ÚS 56/94

; ze

dne 21. 8. 1995,

sp. zn. IV. ÚS 193/95

; nebo ze dne 12. 10. 1995,

sp. zn. III. ÚS 39/95

; ale i Vrchním soudem v rozsudku ze dne 30.

12. 1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94. Protože v dané věci byl majetek po

otci navrhovatelky konfiskován výměrem ÚNV hl. m. Prahy ze dne

25. 6. 1948, čj. 42-275-NS-48, který nabyl právní moci dne 31. 5.

1951, a protože navrhovatelka právě tvrdí, že její otec nesplňoval

hmotněprávní podmínky § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.,

neboť byl za války persekuová n odmítnutím být na německé

univerzitě promován titulem MUDr., neumožněním sňatku s osobou

árijského původu, a dokonce i vězněním, takže se na něj vztahovala

výjimka z konfiskace, a v dalším má z těchto důvodů za to, že šlo

v případě výměru o akt politické perzekuce vyvolaný skutečností,

že se její otec podílel na tehdy trestné činnosti poskytnutím

pomoci k přechodu státních hranic, za což byl také rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1948, sp. zn. Tk VI

2348/48, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bude

nutno se věcí znovu zabývat, eventuelně s tím, že zjištěná

nezákonnost správních aktů, spočívající v tom, že se na otce

navrhovatelky měla vztahovat výjimka dle § 1 odst. 1 bod 2 dekretu

č. 108/1945 Sb., musí být následně vyhodnocena v tom smyslu, zda

založila či nikoliv politickou perzekuci ve smyslu § 6 odst. 2

a § 2 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Pokud se tedy soudy věcí v tomto

smyslu nezabývaly, má Ústavní soud za to, že v řízení, která

napadeným rozhodnutím předcházela, nebyla právům navrhovatelky

poskytnuta dostatečná ochrana, v tom smyslu, že by bylo

realizováno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny

a splněna povinnost soudů postupovat stanoveným způsobem dle čl.

90 Ústavy. Z těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než napadená

rozhodnutí zrušit dle § 82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)

zák. č. 182/1993 Sb.

Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst.

2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace,

kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov.

hlava čtvrtá, čl. 83, čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per

analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226

o.s.ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. 2. 1996