Constitutional Court dismisses appeal for lack of lawyer representation and procedural inadmissibility.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 56 Co 10/2016 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2015 sp. zn. 60 C 182/2003 a návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Dne 13. 6. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, kterým se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Ve svém podání se stěžovatelka rovněž domáhala toho, aby Ústavní soud zrušil část v záhlaví citovaného právního předpisu.

II. Ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti.

V předmětné věci stěžovatelka při podání ústavní stížnosti nebyla a ani nyní není zastoupena advokátem. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka podala v minulosti již desítky ústavních stížností, a proto je jí povinnost právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem dobře známa. Stěžovatelka byla ostatně o této skutečnosti v minulosti opakovaně poučena, a to kupříkladu ve věci sp. zn. III. 668/06,

IV. ÚS 807/06

,

III. ÚS 178/07

,

II. ÚS 1423/07

,

II. ÚS 2144/07

,

II. ÚS 2416/07

,

III. ÚS 180/08

,

IV. ÚS 197/08

a v řadě dalších, naposledy pak ve věci III. ÚS 787/16.

Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že je stěžovatelka o povinnosti právního zastoupení dostatečně poučena a je jí známo, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.

Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 101/95

).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu