Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property seizure as an insufficiently substantiated criminal investigation measure.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Uhlíře, zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Praha 1, Vojtěšská 232/15, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2016 č. j. 1 To 112/2016-15 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 4. března 2016 č. j. KRPT-44022/TČ-2010-070081, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, kterým byly se souhlasem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podle § 79f trestního řádu zajištěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel namítá, že policejní orgán dovozuje podezření ze spáchání trestné činnosti [posuzované v současnosti jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 4 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon] na základě tendenčně vybíraných důkazů. Podrobně rozebírá okolnosti prověřovaného skutku a zdůrazňuje, že jeho jednání, jakož i jednání dalších osob, bylo zcela legální a nemůže důvodně vzbuzovat podezření ze spáchání trestné činnosti. Částka 428 372 Eur, jejíž převod ve prospěch společnosti MEDPROGRESS, s. r. o., jejímž jednatelem byl stěžovatel, je jedním z hlavních důvodů podezření ze strany policejního orgánu, byla podle stěžovatele uhrazena za řádně vykonanou konzultační a poradenskou činnost. Stěžovatel dále vyjadřuje přesvědčení, že se trestní soud nevypořádal řádně s otázkou legitimity a přiměřenosti zajištění jeho nemovitostí s ohledem na plynutí času, resp. že obě napadená usnesení jsou nedostatečně odůvodněna.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava")]. Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech, směřujících proti takovým rozhodnutím, vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 267/03

,

I. ÚS 331/04

,

I. ÚS 155/06

,

I. ÚS 105/07

,

II. ÚS 2475/08

,

IV. ÚS 1935/09

,

IV. ÚS 1054/12

a další).

Zajištění majetku představuje institut, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality. Jeho podstatou není odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění nemovitostí stěžovatele byly splněny. Ostatně argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti stěžovatel z větší části použil již v stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánů, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní Krajský soud v Ostravě náležitě vypořádal. Jestliže se stěžovatel snaží zpochybnit důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti, na jehož základě došlo k zajištění nemovitostí jakožto náhradní hodnoty, je třeba odkázat zejména na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (č. l. 4-5), které důvody podezření srozumitelně shrnuje a vysvětluje.

Připomenout je třeba zejména výslechy zaměstnanců Fakultní nemocnice Ostrava, z nichž mělo vyplynout, že se nikdo ze zástupců společnosti MEDPROGRESS, s. r. o., nepodílel na jednáních o koupi zdravotnického zařízení CyberKnife ani se jiným způsobem nepodílel na realizaci investičního záměru. Důvodnost podezření vyplývá i z výrazně vyšší ceny, kterou Fakultní nemocnice Ostrava zaplatila za dané zařízení (v porovnání s cenou, za jakou se toto zařízení prodává a instaluje ve světě).

Ústavní soud dále poznamenává, že aktuální pochybnosti a nejasnosti o skutečnostech důležitých pro trestní řízení jsou zcela pochopitelné vzhledem k tomu, že se řízení nachází stále ještě ve fázi prověřování, tedy dosud nebylo ani zahájeno trestní stíhání. Zajištění majetku (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze však provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo tvoří výnos z trestné činnosti, přičemž postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, může být totiž dalším šetřením vyvrácen (viz např. usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 3769/14

).

Ústavní soud tedy nemůže akceptovat názor stěžovatele, že napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna. Problematická se nejeví ani otázka přiměřenosti zajištění nemovitostí vzhledem k plynutí času. V tomto směru totiž nemůže být rozhodující, jak dlouho trvá prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ale jak dlouho trvá omezení vlastnického práva vyplývající ze zajištění majetku. V posuzované věci bylo napadeným usnesením policejního orgánu rozhodnuto o zajištění stěžovatelových nemovitostí dne 4. 3. 2016, dobu tohoto zajištění tedy v současnosti nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou vzhledem k účelu prováděného trestního řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu