Constitutional Court dismisses complaint for exhaustion of remedies due to failure to appeal final court decision.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Alexandre Startchenko, zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Kollárova 1064/18, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 8. 2014 č. j. 10 C 129/2013-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl zavázán zaplatit žalobci 1 318 Kč s příslušenstvím.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že předmětná částka představuje příspěvek České kanceláři pojistitelů podle § 24c zákona č.168/199 Sb., o pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla, za dobu od 1. 1. 2011 do 16.1 2011, kdy bylo vozidlo ve vlastnictví stěžovatele provozováno bez pojištění odpovědnosti za škodu.

Stěžovatel namítá, že v uvedené době nebyl vlastníkem vozidla, a v této souvislosti pokazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2221/13

. Namítá, že v řízení mu byla odňata možnost jednat před soudem, soudkyně nepostupovala profesionálně a nebyl řádně poučen o svých právech. Stěžovatel proto podal žalobu pro zmatečnost, která však byla usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 7. 2015 zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2016 č. j. 10 Co 663/2015-138. Od doručení usnesení odvolacího soudu dnem 29. 1. 2016 odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Rozhodnutí soudů o žalobě pro zmatečnost však ústavní stížností nenapadá.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Pojem „vyčerpání“ procesních prostředků ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práv poskytuje, považoval žalobu pro zmatečnost a práva podat tento mimořádný opravný prostředek také využil.

Ústavní stížností však rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2016 č. j. 10 Co 663/2015-138, tj. rozhodnutí o posledním procesním prostředku, stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenavrhl. Za dané situace nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srov. k tomu obdobně např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 4289/12

,

I. ÚS 2007/13

,

I. ÚS 1716/13

,

II. ÚS 723/13

,

II. ÚS 2361/13

,

III. ÚS 3255/14

,

III. ÚS 3255/14

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 30. května 2016

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj