Constitutional Court dismisses complaint as premature because ordinary proceedings remain pending and not final.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Tesco Stores ČR a. s., se sídlem Vršovická 1527/68b, Praha 10, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem, se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, č. j. 26 Cdo 2407/2014-251 a ze dne 12. 11. 2015, č. j. 26 Cdo 3698/2015-297, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 62 Co 81/2013-231, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 47 Listiny Evropské Unie.

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 26 C 404/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 26 C 404/2009-171, zamítl žalobu žalobce Josefa Rynekra, (dále jen "žalobce") o zaplacení částky 287 760 Kč s poplatkem z prodlení od 5. 1. 2009 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2013, č. j. 62 Co 81/2013-205, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 14. 11. 2013, č. j. 26 Cdo 2185/2013-221, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil. Odvolací soud poté usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 62 Co 81/2013-231, rozsudek soudu prvního stupně (opět) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, č. j. 26 Cdo 2407/2014-251, bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 62 Co 81/2013-231, zrušeno a vráceno tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Ústavní soud nejprve zkoumal přípustnost návrhu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří totiž princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu

sp. zn. III. ÚS 117/2000

ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79). Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

4. Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, č. j. 26 Cdo 2407/2014-251, nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. 62 Co 81/2013 před Městským soudem v Praze, kterému byla věc citovaným rozhodnutím vrácena k dalšímu řízení. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

5. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, č. j. 26 Cdo 2407/2014-251 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 62 Co 81/2013-231, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podanou ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

6. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, č. j. 26 Cdo 3698/2015-297, kterým se dovolací řízení zastavuje, z vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelkou včas podané dovolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno až poté, co na základě dovolání žalobce usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 62 Co 81/2013-231, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavit. V takovém postupu dovolacího soudu nespatřuje Ústavní soud ničeho protiústavního. Domnívá-li se stěžovatelka, že by takový postup mohl vést ke zkrácení jejích práv v probíhajícím řízení před Městským soudem v Praze, když Nejvyšší soud přihlížel pouze k argumentaci žalobce, odkazuje Ústavní soud na své shora uvedené konstatování, že veškeré vady řízení, které stěžovatelka namítá nyní, může uplatnit v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí ve věci. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, č. j. 26 Cdo 3698/2015-297, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu